Váš první román Až uvidíš moře, který se brzy po vydání stal bestsellerem, pojednává o Řecích žijících v Česku. Nyní se ve svém (v pořadí už šestém) románu Říkali jí Kri-kri k tématu Řeků vracíte. Proč?
Vždy, když se do Řecka vracím, uvědomuju si, jak hodně se za posledních řekněme třicet let změnilo. Je čím dál těžší najít ostrov, místo, které ještě není zdevastováno turistických ruchem. Já ráda používám výraz devastace, i když je drsný. Mně totiž opravdu připadá, že některé ostrovy jsou nájezdy turistů zničené, když je tady ta druhá stránka věci – to, že tamní obyvatelé z turistického ruchu žijí. No, a to je jedno z témat, která se v knížce objevují.
Jaký je váš vztah k Řecku a jeho kultuře?
Přemýšlím, jak to jen říct, abych nepoužila fráze typu srdeční záležitost a celoživotní láska. Vlastně neumím odpovědět. Jezdím tam řadu let, nedávno jsem počítala, že jsem byla na víc než dvaceti ostrovech, na některých vícekrát. Zkrátka, baví mě vše, co se Řecka týká.
Co znamená přezdívka Kri-kri?
Kri-kri je druh horských koz. V té knize jde o slovní hříčku, ne všechny divoké kozy se tak nazývají. Pokud někdo vyrazil do hor nebo na odlehlejší pláže na ostrovech, na místa, která ještě turistický ruch nezničil, možná na stáda divokých koziček narazil. Je to krásný zážitek. Ale pozor na ně, umí být nebezpečné. Příběhy vašich knih bývají vystavěny na reálných historických základech.
Je tomu tak i v případě novinky Říkali jí Kri-kri?
Moji hrdinové prožívají události, které se v těch dobách lidem opravdu děly, zároveň je knížka jiná než předešlé. Je v ní víc fantazie, tajemství, jevů, které nelze racionálně vysvětlit. Byla bych ráda, kdyby čtenáři dumali nad tím, co je realita a co pohádka.
Hlavní hrdinka přivede v šestnácti letech na svět trojčata. Znáte vy sama někoho, komu by se takto trojnásobně „poštěstilo“?
No to tedy neznám. Chudák holka. Připravila jsem jí dost krutý, i když zajímavý život.
V úvodní části knihy se objevuje řecké přísloví Snít o minulosti znamená zmeškat přítomnost. Řídíte se tímto příslovím
i vy?
Já mám tendence říkat, že dříve bylo kde co lepší a nostalgicky vzpomínat na dobu, kdy lidé žili reálné životy, ne ty virtuální na sociálních sítích. Takže v takových situacích si na to přísloví vždycky vzpomenu a snažím se přesvědčovat sama sebe, že něco je na přítomnosti lepší, i když mě většinou nenapadne co.
Spolupracujete se společností Post Bellum, která provozuje databázi Paměť národa. Stává se vám občas, že za vámi někdo přijde s dotazem, zda byste nesepsala právě jeho příběh?
Neustále. Už sice pro Post Bellum nepracuju, ale lidé se na mě obracejí pořád. Říkají, že znají nějaký příběh nebo sami prožili něco, co by se mi mohlo hodit do knížky. Já jsem nikdy v žádné své knize nepoužila příběh konkrétního člověka. Své hrdiny vytvářím ze střípků toho, co jsem vyslechla, ale celkově jsou vždy vymyšlení, vznikli z mých představ. Někdo se v nich může v určité chvíli poznat, ale po pár stránkách si řekne: aha, tak to nejsem já. A v poslední době, kdy se věnuju psaní knížek, už nemám čas poslouchat sáhodlouhá vyprávění. Od toho jsou právě dokumentaristé z Post Bellum. Já si teď chci už jen pouštět fantazii na špacír.
Text: Markéta Bolfová
Foto: Foto: Petra Kubicová
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
