„Pomáhat ve válce se dá různými způsoby.“ – citace z knihy, str. 102 –
V době, kdy je nejen česká společnost rozdělena na dva tábory, i když já bych spíše řekla rovnou na tři (podporovatelé Ukrajiny, podporovatelé Ruska a ty, co větří, že v celém tomto konfliktu jde o něco mnohem víc), je těžké přijít s textem, který by byl objektivním, a přitom se na něj nesnesla kritika z té či oné strany. Každý publicista, který s podobnou publikací přichází na knižní trh, s tím však musí počítat. Nebojím se, že by si to pan Forró neuvědomoval, či že by nebyl na něco takového připraven a své postoje nebyl schopen obhájit. Ba naopak.
Tomáš Forró je jeden z mála válečných zpravodajů, který ukrajinská města navštěvoval před i během války. Může tak podat jasný obraz změn a kontrastů, které napadená města a části zubožené země poznamenaly, ale i výpovědi místních lidí a za své četné pobyty zde jistě i mnohých přátel. Jako jeden z mála západních novinářů měl ještě v letech 2016 až 2019 přístup i na druhou stranu frontové linie, na území proruských separatistů.
Publikace je rozdělena přehledně do kapitol, jež se věnují situaci před invazí Ruska na Ukrajinu, tedy událostem, ke kterým došlo na Majdanu, Donbase a ve městě Mariupol. Dává prostor, ač menší, i tomu, co předcházelo invazi Ruska do oblastí Luhansk a Doněck.
Ukrajinci rozhodně nepatří mezi hodné a bezbranné ovečky, nejsou bez poskvrnky. Každý čin nese svoje následky. Ani v nejmenším si snad nikdo nedovolí znevažovat zvěrstva, která se na dějí, avšak je důležité si uvědomit, že se dějí na obou zainteresovaných stranách. Ano, jistě, Ukrajina se útokům pouze brání, ale co vedlo Rusko k napadení svého pozemního souseda?
Autor sám píše, že se v knize odmítá zabývat povrchními událostmi války samotné. Jde mu o něco zcela jiného. Vypovědět příběhy obyčejných lidí, kterých se válka pokaždé dotkne nejvíce katastroficky. Připouští, že skutečné siločáry, motivace a klíčová rozhodnutí válečného krveprolití nevinných začnou vycházet na světlo až dlouhá léta po jejím skončení, kdy svědkové různých událostí budou ochotni začít pomalu a opatrně vypovídat. Troufám si říci, že dnes, pár měsíců po vydání této publikace už některé tyto motivace na povrch vyplouvají.
V publikaci popisuje dlouhé období chaosu, které předcházelo samotnému vypuknutí války v únoru roku 2022, neopomíná zmínit roli Běloruska při tzv. exodu ukrajinských uprchlíků, a následně se věnuje popisům válečného stavu, jenž dodnes nebyl bohužel vyřešen.
Nikdo z nás nezapomene na první zprávy o napadení Ukrajiny a na pomocnou ruku, kterou okolní státy Ukrajincům podaly. Byla to neuvěřitelná, těžko pochopitelná situace, jež ovlivnila životy každého z nás. Jakousi zkoušku z lidskosti jsme tehdy zvládli na jedničku. Nikdy však také nezapomenu na dovolenou v zahraničí, na níž jsem vyrazila krátce po napadení, kde se spolu na pláži zvesela bavili Rusové a Ukrajinci pod slunečníky, společně popíjeli pivo a nehnuli se od sebe na krok, jako bratr s bratrem. Tehdy jsem na to koukala jako na zjevení z jiného světa, zejména poté, co jsem byla přímým svědkem toho, jak jsou v ČR Rusové, například studenti VŠ, dehonestováni, pomalu lynčováni jen proto, že patří k zemi okupantů. Nedalo mi to a musela jsem se těch Ukrajinců zeptat, jak je možné, že vedle sebe vůbec mohou relaxovat, koexistovat, bavit se. Jejich slova si raději nechám pro sebe. Ale tehdy mi došlo hodně věcí... Mluvím o tom proto, protože se o vztahu Ukrajinců k Rusům autor také zmiňuje.
„To politika je pokračováním války, jen jinými prostředky.“ – citace z knihy, str. 123 –
Závěrečná kapitola popisuje hrůzy východní části okupovaného území. Díky kontaktům, které pan Forró má, se dovídáme, že realita toho, co je nám servírováno masovými médií i samotným Zelenským je kapánek jiná než ta, o které hovoří svědci přímo z míst bojů. Jaké jsou možné scénáře vymámení se z bludného kruhu zabíjení na obou stranách tohoto strašného, avšak závažně zamrzlého konfliktu?
„Tajné služby a analytici západních vlád situaci na Ukrajině určitě znají do posledních detailů. Je ale nejvyšší čas na to, aby o Ukrajině začala střízlivě diskutovat i široká veřejnost.“ – citace z knihy, str. 567 –
K tomu je však nutné, aby nám vlády poskytly pravdivé informace, ne bludy, ne vybájené příběhy s největším hrdinným prezidentem v čele!
Jedno je jisté a platí to pro celý svět – politický a náboženský fanatismus a radikalizace nikdy lidstvu nepřinesou nic dobrého. Stejně tak přepisování dějin, překrucování faktů a zejména pak napadání druhého, ať už fyzicky či slovně, za jeho názory jen proto, že se liší od jeho vlastních. Čím si tím pomůžeme? Neříká se, že základním kamenem demokracie je svoboda slova, komunikace a diskuze? Všechny tyto těžkosti už jsme přeci ve své historii zažili. Nepoučili jsme se? Zdá se, že ne a toto poznání mě doslova psychicky ničí.
Klobouk dolů za autorovu otevřenost, protože už jen dovolit si (alespoň u nás v ČR) hned v úvodu napsat, jak byl Zelenskyj hlavně v počátcích svého prezidentského úřadu brán většinou ukrajinských obyvatel za neschopného, chce dnes hodně velkou kuráž! Zmiňuje se také o jeho absolutní nečinnost na jasně proklamované náznaky ze strany Američanů a Britů, že k napadení jeho země nevyhnutelně dojde, o jeho nechuti cokoli podnikat, o nechuti obyvatele evakuovat. O tom se v českých veřejných médiích nemluví.
„Byl přesvědčen, že západní lídři si přejí jeho exil, aby mohli vrátit Ukrajinu Rusům a zažehnat první velký evropský konflikt od druhé světové války.“ – citace z knihy, str. 79 –
Pravdou však je, že to, že v zemi zůstal, následně perfektně využil k jednotě a motivaci lidí k boji proti nepříteli. Vzpomeňme kolik dobrovolníků se na frontu hnalo z různých koutů světa. Našinci, co se chtěli stát hrdiny a zažít opravdové „dobrodružství“. Většina z nich se stala součástí tzv. ukrajinské marketingové armády.
Kniha Zpěv sirén je drastická, výpovědi svědků útoků okupačních sil jsou děsivé a hrůzu nahánějící, proto nelze číst v kuse. Osobně jsem si musela jednotlivé pasáže dávkovat. Rusové se nezaměřují pouze na legitimní vojenské cíle. Terčem nepředstavitelných masakrů jsou častokrát řadoví civilisté. Nejhorším mementem takových ruských útoků navždy zůstane město Buča. Autor se v publikaci nebojí zmínit i věci, které jsou dost kontroverzní a dosud na ně nepřišla řeč, přechází se mlčením, protože se o nich jednoduše nehodí mluvit...
Kniha je doplněna o fotografie a pro lepší názornost i mapy s vyznačením konkrétních míst, o kterých píše. Na závěr nechybí bohatý poznámkový aparát s odkazy na možnou literaturu k dalšímu studiu. Moc se mi líbí netradiční a elegantní řešení uvedení zkratek a pojmů na přebalu knihy.
Autor: Denisa Šimíčková
