Román Zapomeňte na neděli přináší zamyšlení nad životem samým, stárnutím a blížícím se koncem… Díky mladé Justině je nám představena životní pouť „dámy z pláže“ jménem Hélene. Z vyprávěného vyplývá nesmírně citlivé poučení pro mladší generace. Kdybychom více starší generaci poslouchali, naučili bychom se úctě, vděčnosti, pokoře a lásce. Sama vím, že není nic kouzelnějšího a zajímavějšího, než poslouchat vyprávění babiček a dědečků o jejich životech, o tom, co zažili, čím si museli projít, co je činilo šťastnými, nebo naopak, co je přivádělo k pláči. Nosí v sobě tolik pravdy. Kdyby byli mladí ochotni naslouchat, mohli by mnohým svým vlastním prohřeškům předejít, nebo by se na ně přinejmenším mohli alespoň vhodně připravit.
Etapa staří je však spojena i s bolestí a zapomínáním. Pro mnohé nastává čas, kdy se dívají z okna, ale vidí jen hlubokou temnotu. Jak bolavé jsou vzpomínky na minulost, kdy mu svět ležel u nohou a byl stoprocentně spokojený? A jaké privilegium zažíváme, když podobné pocity můžeme prožívat? Dočasné, krátkodobé, mlhavé…
V románu se však zaobíráme i dalšími otázkami, jako například, kdy začíná opravdová dospělost. Je snad určena věkem? Nebo snad nastává v době, která nás donutí v určitém věku přemýšlet o důsledcích našeho chování? Zamysleli jste se někdy nad tím, co získáme, když ztratíme to nejcennější v našem životě, a co vše ztrácíme, když se zaměřujeme na nepodstatné věci? Osobní bolesti a prohry – každý se s nimi snaží poprat po svém. Co jednoho posílí, druhého donutí padnout na kolena.Postupně rozkrýváme nejen pravdu o životě nejmilejší Justininy klientky Hélene, ale i nesrovnalosti týkající se autonehody Justininých rodičů. Že nehoda vlastně nehodou nebyla a že na smrti mladých lidí nese vinu ta nejméně možná osoba… V závěru příběhu mě čekal totální šok. Dojemné a krásné čtení.
Autor: Denisa Šimíčková





