Ziburovy cestopisy jsou charakteristické tím, že v nich nejsou fotografie, nýbrž ilustrace. Má to své pro i proti. Pro je to, že ilustrace Lukáše Tomka jsou vskutku malebné. Proti - trošku se peru s tím, že tohle je cestopis a chybí mi v něm reálné fotografie. Ale zvykla jsem si - Tomkovy ilustrace k Ziburově textu neodmyslitelně patří.
Proč jsem sáhla zrovna po tomto cestopisu? Měla jsem osobní zájem ještě víc zjistit o cestě do Santiaga a nasát ještě více atmosféru. Tohle camino totiž letos zdolal můj brácha. Ne však z Portugalska nebo z Francie, odkud vyrážel Zibura, nýbrž poctivě ze svého bydliště z České republiky na kole. Každý den po dobu několika týdnů nám hlásil, co viděl, koho potkal, a dělil se o své radosti i strasti. Cesta pro něj znamenala velmi důležitý milník a já na něj byla upřímně hrdá. Zanechalo to ve mně zvědavost a přišlo mi vhod, že má zrovna vycházet nový cestopis o Santiagu, těšila jsem se na něj.Poutníci se na camino vydávají z nějakých svých vnitřních pohnutek, většinou v něm vidí řešení svého trápení. I Zibura tuhle pouť absolvoval s touhle vidinou. Jaký problém řešil? To se dozvíte v závěru knihy. Během čtení ale prozradí, jaká očekávání od této cesty měli ti, které potkával. Jak jsem zmiňovala, setkával se s velkým počtem lidí, i z toho můžeme posoudit, jaká skladba poutníků se na téhle výpravě vyskytuje. Kromě toho Zibura čtenářům poskytne tipy, na co mohou poutníci narazit, na co se připravit nebo jak to chodí v hostelech – albergues.
Ať už máte rádi cestopisy, uvažujete o putování do Santiaga anebo jste si jen zkrátka oblíbili tohohle veselého cestovatele, sáhněte po Všechny cesty vedou do Santiaga.
Recenzentka Radka
