Vaše nová kniha DUŠE se zrodila z hluboké osobní krize, kdy jste si myslel, že už nikdy nic nenapíšete. Co bylo tím zlomovým bodem, který proměnil tvůrčí vyhoření v takto ambiciózní projekt?
Po fenomenálním úspěchu mé prvotiny Volba bylo náročné navázat. Moje další knihy se nesetkaly s tak masivním ohlasem, což v kombinaci se stresem z náročné pracovní pozice vedlo ke ztrátě motivace a sebedůvěry. Zlom přišel v momentě, kdy jsem se ocitl na hematologii s podezřením na rakovinu (naštěstí se nakonec nepotvrdila). Tehdy jsem si položil zásadní otázku: Pokud mám napsat už jen jednu jedinou knihu, o čem by měla být? Co je to nejdůležitější, co chci lidem předat? Odpovědí bylo napsat příběh o léčení a síle lidského ducha. Psaní pro mě bylo formou autoterapie a cestou zpět k sobě samému.
O čem kniha Duše vlastně je a jak jste při jejím psaní postupoval?
Prostudoval jsem přes šedesát odborných knih od autorit v oblasti terapie jako Bessel van der Kolk nebo Gábor Maté. To mi dalo nezbytný základ k tomu, abych mohl věrohodně popsat Hugovu cestu. Na samém začátku se ocitá se ve speciální virtuální realitě – jedoucím vlaku, který symbolizuje krajinu jeho mysli. Nemá ponětí o tom, kdo je, ale ví, že udělal něco neodpustitelného. Každý vagón představuje další úroveň jeho nitra a Hugo v něm potkává průvodce, kteří ho připravují na závěrečný souboj s vlastním démonem. Oguh nosí Hugovu tvář a je personifikací jeho potlačené bolesti a strachu. Je také tím nejhorším možným protivníkem, protože zná každou jeho slabinu a nemá s ním žádné slitování.
Zvolil jste pro knihu nový žánr „tech-healing fiction“. Nebál jste se, že prvky jako virtuální realita a AI terapeuti mohou v příběhu o lidské duši působit chladně?
Léčivá fikce se často technologii vyhýbá, možná právě kvůli této obavě. Chtěl jsem léčivou sílu příběhu přenést do virtuální reality a představit tak terapii 21. století. Díky tomu jsem mohl využít dynamický technologický svět jako metaforu pro lidskou mysl, kde je naším jediným omezením naše představivost. Virtuální realita není chladná technologie, ale plátno, na které můžete promítnout každou část své mysli. Podobně jako ve filmu Počátek, kde architektura snů vizualizuje nevědomí. Technologie se tak stává mostem k pochopení prastaré cesty k uzdravení.
Vaše kniha je plná silných vizuálních metafor. Například Bartošovo „Muzeum mysli“ je geniálním ztvárněním narativní terapie. Jak jste došel k obrazu „režisérského křesla“ jako nástroje, kterým hrdina aktivně přepisuje nejen vzpomínky, ale i svou identitu?
Chtěl jsem se vyhnout tomu, aby kniha působila jako učebnice psychologie. Nestačilo jen vysvětlit, co je narativní terapie. Potřeboval jsem, aby ji čtenář spolu s Hugem zažil. Metafora muzea činí paměť hmatatelnou – vzpomínky nejsou jen prchavé myšlenky, ale „exponáty“, které můžeme zkoumat. A „režisérské křeslo“ je zhmotněním klíčové myšlenky celé knihy: nejsme pasivními oběťmi své minulosti. Máme moc a nástroje, jak změnit úhel pohledu, nasvítit scénu jinak a přeobsadit role. Máme moc stát se aktivními režiséry svého životního příběhu.
V kapitole s Viktorií dochází Hugo k fascinujícímu objevu: nepotlačil traumatickou, ale naopak hluboce léčivou vzpomínku. Kniha naznačuje, že mozek raději obětuje důkaz o naší hodnotě, než aby narušil soudržný, byť negativní, příběh o sobě samém. Můžete tuto myšlenku rozvést?
To je jeden z nejparadoxnějších, ale psychologicky nejpravdivějších mechanismů, na které jsem při rešerši narazil. Náš mozek touží po soudržnosti. Pokud je náš dominantní vnitřní příběh postaven na přesvědčení „nejsem dost dobrý“ nebo „za nic nestojím“, jakýkoli důkaz o opaku – třeba vzpomínka na bezpodmínečné přijetí – působí jako systémová chyba. Je to tak destabilizující informace, že pro mozek je energeticky snazší ji vytěsnit a ochránit tak stabilitu (byť dysfunkční) identity, než aby musel přepsat celý svůj základní program. Hugo se paradoxně nechránil před bolestí, ale před lékem na ni.
Příběh o léčení s sebou nutně nese téma bolesti. Jak jste se s ním i s vlastní bolestí během psaní popral?
To je naprosto klíčová otázka, protože práce s bolestí je základní premisou celé knihy. Vyrůstal jsem, jako mnoho z nás, v přesvědčení, že negativní emoce jsou něco špatného, co je třeba potlačit nebo rychle překonat. Dnešní svět nás učí vyhýbat se nepříjemným pocitům, ale ta bolest ve skutečnosti nezmizí. Jen se přesune do nevědomí, odkud nás ovlivňuje, aniž bychom o tom věděli. Pochopil jsem, že bolest není nepřítel, kterého je třeba porazit, ale posel, kterému je třeba naslouchat. V knize to vysvětluje terapeutka Jasmína: negativní emoce nás chrání a nutí řešit problémy. Když je potlačujeme, je to jako ignorovat kontrolku v autě. Můžete ji přelepit, ale problém v motoru tím nevyřešíte. Přijetí vlastní bolesti, ať už té z minulosti, nebo té, kterou jsem prožíval během tvůrčí krize, bylo osvobozující. Umožnilo mi to přestat s ní bojovat a místo toho využít její energii k transformaci.
Od své první knihy Volba jste se dost posunul. Ta byla vnímána jako více esoterická. Proč ten posun?
Volba byla knihou o hledání sebe sama. Vložil jsem do ní vše, co jsem tehdy o tomto tématu věděl. Jak jsem se do něj nořil stále hlouběji, tím víc mě to přirozeně táhlo k odbornějším, vědecky podloženým zdrojům. Chtěl jsem pochopit, proč určité věci fungují, a jiné nikoliv. Duše je výsledkem této cesty – je to syntéza, kde se hluboký archetypální příběh setkává s ověřitelnými principy fungování naší mysli. Neberu to jako odklon, ale jako prohloubení.
Myslíte si, že kniha může člověku opravdu změnit život?
Jednoznačně ano. Vycházím z nejnovějších poznatků o tom, jak funguje lidský mozek. Jeho schopnost přepisovat sám sebe (a léčit) i ve vysokém věku se nazývá neuroplasticita. Mýtus o tom, že to dokáže jen v dětství, se nedávno podařilo vyvrátit. Každý podnět (třeba i myšlenky v tomto rozhovoru), kterému věnujeme pozornost, zaseje do naší mysli semínko. Pokud o něj pečujeme, v dlouhodobém horizontu změní naši osobnost, a tím i náš život. Měníme se takto neustále a každé ráno se probouzíme jako nový člověk. Změny jsou většinou tak malé, že je ani nezaregistrujeme.7
Kniha je nabitá poznatky, přesto nepůsobí jako učebnice. Pro koho je tedy primárně určena?
Pro každého, kdo v literatuře hledá víc než jen zábavu a zajímá se o hluboké lidské příběhy. Osloví čtenáře se zájmem o duševní zdraví a psychologii, ale díky napínavému sci-fi rámci a odkazům na popkulturu od Matrixu po Star Trek je atraktivní i pro mladší publikum. V neposlední řadě jsem ji ale psal s věnováním „pro všechny, kteří stále bojují“. Pro kohokoli, kdo se kdy cítil ztracený, zlomený nebo měl pocit, že je na své problémy sám.
Co byste si přál, aby si čtenáři z Hugova příběhu odnesli do svých vlastních životů?
Především vědecky podloženou naději. Přál bych si, aby po dočtení cítili, že změna je skutečně možná, bez ohledu na to, jak temná se jejich situace může zdát. Kniha není návod, který říká, co dělat. Je to spíše mapa, která skrze Hugův příběh ukazuje, co je možné. Chci, aby si odnesli pocit, že nejsou definováni svou minulostí a že mají moc stát se aktivními režiséry svého vlastního životního příběhu.
Text: Veronika Machačová
Foto: Tomáš Drozd
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
