Nejnovější Deník haiku by mohl se svými staršími bratry říct (a připomenout Karla Poláčka): „Bylo nás pět.“ Přáli bychom si slyšet, jak kterýkoli z nich přidá otázku: „A kolik nás ještě bude?“

Ne, nebuďme neskromní. Kvintet je krásný orchestřík. Ale věřme, že nezůstane u něj. Ostatně víra, ta je v Čepelkových haiku všudypřítomná.

Naopak opět ubylo žen, když už ani líbání nezabrání poznání, kam svět uhání. Leč – přestože jsou oči, které neřeknou nic, ty její ho zvou do vinic. A autor se nebojí kráčet úzkou stezkou, třeba soutěskou, jen když s hezkou Terezkou.

Toho, kdo dokáže vychutnat jeho haiku, netrápí ideály časem přejeté. Nahlédne spolu s ním do záhad, jež připravil nám Had. A pochopí, že tento tvůrce nepatří mezi hejna básníků toužících jen po svém pomníku.

Ano, můžeme uznat, že knihy jsou jen nespočetné pihy na tváři světa. Ale nebyla by bez pih fádní? Buďme vděční, že Miloň Čepelka okrášlil tvář světa celým souhvězdím pih. Je to dar, nikoli samozřejmost. Dar pro nás, že můžeme jeho knihy číst a těšit se na další. A dar i pro něj, že k němu nepřestala slétat inspirace nejen ve formě haiku.