Rozsáhlé dílo Bořivoje Borovského je málo známé. Monografie představuje Borovského jako velmi svébytného umělce, jehož soustředěná introvertní tvorba charakteristická sugestivním barevným až expresivním projevem čerpá z hlubokého duchovního prožitku přírody. Byť z krajiny ve své tvorbě vycházel, nevnímal ji jako popisný optický fenomén. Jeho díla se vyvíjela obdobně jako hudební skladba – variovala, vrstvila, obměňovala se v myšlence i v tvaru, barvě a lince, a tak souzněla s principem opakujícího se přírodního kolotání. Kniha postihuje Borovského dílo v celku, zařazuje tohoto umělce do kontextu českého výtvarného umění 2. poloviny 20. století a navazuje na dříve vydanou publikaci Rudolfa Volrába (1933–1969).