To je ale síla. To musím autorovi nechat a smeknout poklonu, to je vskutku grácie a šmrnc, s jakými pronikl do hlavy malého Pavla, jak moc začal žít jeho příběh, jeho naučené chování, jeho duševní i duchovní pochody. A když si pak Pavel Plyšový vzal toho svého medvídka a vydal se na cestu do nového života, byl to zcela jiný člověk. Byl už dospělý, ač mu bylo pouhých dvanáct let… A vůbec, nebudu prozrazovat, snad jen to, že je to jeden z příběhů, u kterých přemýšlíte, jak se vůbec autor mohl udržet dlouhodobě ve stavu, ve kterém tuto knihu psal….jak dokonalá je.