Recenze: Živí a ztracení

archiv revue
„Se ztrátou se lze vyrovnat. Bolest lze utišit. Ale na hanbu žádný lék neexistuje. Protože hanba není důsledkem křivdy utrpěné, ale křivdy spáchané.“ – citace z knihy, str. 295 –

V románu Živí a ztracení se ocitáme v poválečném Berlíně, který se vzpamatovává z bombardování a vypořádává se s následky druhé světové války. Nastává čas zúčtování. Ne všichni Němci však nesou vinu za činy labilního Hitlera, ne všichni jeho politiku podporovali. Vnímání Němců ve světle okolností je nicméně bráno jako kolektivní vina. Román se soustředí hlavně na spojeneckou okupaci Berlína a nastiňuje roli, kterou v samotné válce a následné okupaci sehráli židovští američtí vojáci. Poodkrývá nejen realitu okupace Německa, ale také poválečnou Ameriku. Poválečná realita totiž nezrcadlila vždycky ideály, za které se bojovalo. Popisovány jsou však i události před válkou, dospívání mladé německožidovské dívky na pozadí čím dál více sílícího antisemitismu. Byla to doba nepopsatelné pochmurnosti a skupinové krutosti.

Do zničeného Berlína přijíždějí sourozenci Millie a David Mosbachovi, kteří těsně před vypuknutím Křišťálové noci z města utekli do USA. Jejich mladší sestra a rodiče toto štěstí neměli. Oba se do své domoviny vrací pod ochrannými křídly americké armády, David jako voják vycvičený v přísně utajovaném Camp Ritchie v Marylandu pomáhá přeživším v táborech pro vysídlené osoby, Millie naopak pod patronátem denacifikačního úřadu. Jejich úmysly však nebyly zcela čistě dobrosrdečné, hlavním cílem bylo zjistit, co se stalo se zbytkem rodiny.

Zejména Millie měla obrovský problém s Němci vycházet. Nenáviděla je. Rodné zemi přičítá, a to zcela oprávněně, ztrátu nejen domova, ale hlavně ztrátu milované rodiny. Němce bere jako národ, který jí vzal úplně vše, který ji bolestně zradil a kterému se chce za každých okolností pomstít. Dlouho tápala a hledala rovnováhu, cestu, jak se vydat vstříc budoucnosti a nenechat se ochromit zkázonosnou minulostí.

Dojímala mě pomoc Davida přeživším, kteří se najednou stávají přítěží i pro Spojence. Přítěží, protože se nemají kam a za kým vrátit. Často jsou nemocní a psychicky zdeptaní. Nikdo si s nimi neví rady.
 

„Němci nám nikdy neodpustí, co nám udělali.“

– citace z knihy, str. 115 –
 

Na obálce knihy je poměrně odvážně napsáno „jeden z nejlepších historických románů roku 2021“. Nebudu se s nikým o tomto tvrzení přít. Za poslední roky vychází mnoho románů s tematikou z období válečných a poválečných let. Některé jsou naprostými skvosty, jiné spíše marným pokusem se na poměrně nosném tématu přiživit. Nakladatelství Jota však vydává kvalitní díla, a proto se čtenář určitě nemusí bát, že by výběrem této knihy šlápl vedle. Nicméně pro mne osobně byl styl vyprávění malinko těžkopádný, možná za to mohl překlad do češtiny. Popisy konkrétních událostí byly někdy zdlouhavější, než by bylo zdrávo. Avšak celkově je kniha zpracována kvalitně a co se autorce určitě podařilo, tak to byl um vylíčit pocity a emoce hlavních hrdinů do nejmenších detailů. Právě to se mi na díle líbilo asi nejvíc. Protože procítit v jednu chvíli něco tak zásadního jako je hněv, nevraživost, opovržení, nenávist a hned na to i schopnost odpuštění, je srdcervoucí.


Autor: Denisa Šimíčková

Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty

Živí a ztracení

0.0 0
od 138
IHNED odesíláme

Paříž tě nikdy neopustí

4.0 1
od 297
Vyprodáno
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.
zanechte komentář (zprávu)

Nejnovější články

Irský autor Colm Tóibín se rozhodl ve svém díle nazvaném Čaroděj zbeletrizovat životní pouť nositele Nobelovy ceny za literaturu, německého prozaika Thomase Manna, jenž byl nucen z rodné země uprchnout se svou rodinou před nacistickou hrozbou. Oženil se s Židovkou a jeho smýšlení bylo obecně značně protihitlerovské. Společně zamířili do Francie, následně do Švýcarska a poté, co získal československé státní občanství spolu s cestovním pasem, se rozhodl Evropu opustit nadobro a hledat štěstí za oceánem. Právě v té době psal asi své nejznámější dílo – Doktora Fausta. V padesátých letech se vrátil do Švýcarska, kde po pár letech zemřel na trombózu.
Průkopník české komplexní a psychosomatické medicíny a také autor a spoluautor celostně-medicínsky zaměřených odborných a popularizačních knih Jan Hnízdil s psaním ještě neskončil. V červnu vyšla jeho novinka Jak být zdravý v nemocné společnosti.
Tajemná ulice v rušném Kjótu, páté patro budovy na jejím konci a těžké dveře, které otevře jen ten, kdo je opravdu má otevřít. Za nimi se skrývá malá ordinace pro léčbu duše — Nakagjó Kokoro. Vede ji nepřívětivá sestra Čitose a pohledný mladý lékař Nikké s milým, ale lehce zmateným úsměvem. A co že vám zde vlastně předepíšou?