Thriller za 32 Kč: Deváté chapadlo chobotnice

Recenze: Roky naděje

archiv revue
Bohuslav Šnajder, autor knihy Roky naděje, zachytil v osmdesátých letech minulého století na magnetofonovou pásku výpovědi sto dvaceti válečných reportérů – korespondentů význačných sovětských a amerických médií, kteří se účastnili druhé světové války a zároveň o ní psali. Mezi nimi bylo později šest novinářů oceněno Pulitzerovou cenou, jedna Nobelovou cenou a dva Stalinovou cenou. Sám autor zažil na vlastní kůži pět válek, proto přesně věděl, na co má otázky zacílit.

„První obětí v každé válce je pravda.“ – citace z knihy, str. 325 –

Líbilo se mi, že autor v samotném úvodu své publikace věnuje čas tomu, aby čtenáře seznámil s historickými souvislostmi. Soustředí se na vnímání druhé světové války očima Rusů a Američanů, kdy pro Američany představuje největší konflikt lidské historie dávno zapomenutou epizodu, kdežto pro Rusy zůstávají vzpomínky na ni dodnes otřesně živé.

Ve své knize zachycuje nejen pozoruhodné životní osudy, ale také rozmanitost prožitků, rozdílnost názorů a psychologii vzájemných vztahů mezi zástupci dvou nejmocnějších zemí světa. Autor chce rozhovory odkrýt podhoubí událostí, které byly předmětem největších sporů, diskusí a názorových rozdílů mezi Rusy a Američany. Z průzkumu, který je součástí této publikace, například vyplývá, že za nejdůležitější konflikty dvacátého století pokládají Rusové Velkou říjnovou revoluci a druhou světovou válku, kdežto Američani vidí jablko sváru v první i druhé světové válce a následně rozštěpení atomu v Hirošimě. Šnajder se věnuje myšlence společenského stereotypu a závažné současné tendenci falšovat historii či podávat zkreslené informace přímo z fronty. Proč k tomu vůbec dochází a kdo to ovlivňuje? Jaké jsou hlavní pohnutky k těmto krokům? Kdo z nich má největší prospěch?

Z ruských novinářů je v knize věnováno slovo například generálu Davidu Ortenbergovi, Alexandru Krivickijovi, Ivanu Stadňukovi, Michailovi Baraginovi, Ivanu Goglovi, Pavlovi Trojanovskijovi, Daniilovi Kraminovi či Stalinovu tlumočníkovi Valentinu Berežkovi. Na americké straně byli zpovídáni Henry Shapird, jež dlouhé roky působil v Sovětském svazu, dále Henry Cassidy, Harrison Salisbury, Walter Kerr, Leland Stowe, Robert St. John, William Shirer, jež na vlastní oči viděl militarizaci Porýní, účastnil se anšlusu Rakouska i obsazení Československa a stal se svědkem podepsání francouzské kapitulace v Compiegne. Dalšími americkými zástupci byli Larry Lasueur, držitel Stalinovy ceny Howard Fast, zpravodaj v Tichomoří William Dunn, manželský tým Shelley a Carl Mydansovi, John Hersey a Walter Cronkite, jehož tvář zůstane navždy spojena s přistáním člověka na Měsíci, byl totiž jediným televizním reportérem, který v přímém přenosu komentoval let Apolla 11.

Zaujalo mne líčení zrodu symbolu obránců Moskvy. Jsou jimi tzv. Panfilovci, vojáci, kteří na přístupových cestách do hlavního města Sovětskému svazu čelili německému útoku, rozhodnuti raději zemřít než ustoupit. Zdrželi tak postup Hitlerových armád a za cenu obrovských ztrát nakonec zvítězili.

Publikace Roky naděje je doplněna o fotografie zpovídaných. Na konci knihy naleznete kompletní seznam účastníků rozhovorů. Tyto rozhovory autor mohl vést díky grantu nadace Harryho Franka Guggenheima, která podporuje výzkumy spojené s hledáním zdrojů lidské agresivity, násilí a zločinnosti.


Autor: Denisa Šimíčková

Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty
Čeština

Roky naděje

0.0 0
349 286
IHNED odesíláme
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.
zanechte komentář (zprávu)

Nejnovější články

Známé postavičky pejska a kočičky se v podání Pavla Fary vydávají na nová dobrodružství. Autor v rozhovoru mluví o inspiraci, kouzlu nových pohádek i o tom, proč stojí za to si je vyprávět společně.
Někdy si říkám, jak těžká musela být pro ženy a potomky situace, kdy je hlava rodiny nucena na delší čas opustit své rodinné zázemí, a někdy se i měsíce, ale často i roky, dozvídat o svých blízkých pouze z dopisů. Dnes se s nimi, díky rozvoji moderních technologií, mohou spojit alespoň za pomocí telefonů, skypu apod. V minulých stoletích nebyly takové odluky ničím výjimečným, ale uvědomujeme si, že k nim dochází v hojné míře i v dnešní době?
Až úvod povídkového souboru Sudety Ztracený ráj mě hlouběji přiměl přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdyby nedošlo k rozvratům, které přinesla první a druhá světová válka a dění před ní a po ní – v pohraničí by stále pospolu žili obyvatelé, kteří by byli rozmanití jazykem, původem, tradicemi a co je hlavní, bydleli by vedle sebe víceméně v pokoji. Některé části pohraničí mají pro některé z nás a i pro mě neobvyklé kouzlo. Mohou být vyhaslé, pozapomenuté, klidné, protkané tajemstvím, krutostí, ale také neskonalými přírodními úkazy. Zkrátka vábí. A zároveň i po desítkách let od bezpráví, které se tam dělo a které je v těch krajinách promořené až do kořenů, vzbuzují bolest.