„Memoáry dokládají banální pravdu, na kterou často zapomínáme – všechno v životě má právě takovou cenu, jakou jsme za to zaplatili. Lidé si někdy příliš neváží toho, co jim připadá samozřejmé. Domov, vlast, rodina, vzdělání, ale třeba i jídlo či obyčejná pitná voda. Potíž je v tom, že z dějin se dokáže poučit jen málokdo. A tak se lidské tragédie stále opakují. V malých obměnách a s účinnějšími likvidačními prostředky.“
– citace z knihy, str. 9 –
Osobní, a tudíž i extrémně emotivní svědectví jedné velké osobnosti, která si nejen splnila svůj dětský sen stát se lékařem a pomáhat tak těm, kteří to nejvíce potřebují, ale bohužel i osobnosti, která si prošla díky svému povolání a původu naprostým peklem. Viděl ty největší hrůzy, které je člověk člověku schopen provést. Několikrát během života musel projevit svou hroší kůži a jen díky ní dokázal čelit nelidskému zacházení.
V první části knihy Paměti donského Kozáka a českého lékaře jsou čtenáři vylíčeny nostalgické vzpomínky na příjemně strávené dětství. Dále vyprávění přechází do popisu předrevolučního Ruska a následuje Nikolajův úprk do ciziny. V této pasáži otevřeně mluví o nadřazenosti jiných společností, národů, které uprchlíky přijímají. Kolik urážek a ponížení člověk vydrží? Asi bychom se divili…
Nikolaj strávil 50 let v Československu. Zažil první republiku, během které zde vystudoval na lékaře, a bohužel byl také svědkem pozdějšího záboru naší země Třetí říší. Dožil se i ruského osvobození. Co si o něm myslel? Věděl, že Čechy čeká stejně nepřejícná doba jako za Němců? Totalitní režim mu nedal spát, měl s ním, jako mnoho jiných, drastické osobní a rodinné zkušenosti. Přeci jen za Velké války bojoval v řadách donské armády proti bolševikům, a to se neodpouští.
Ač byl Československu vděčný za možnost usídlení a vystudování, nikdy nepřestal doufat v příležitost navrátit se do své domoviny, kde zanechal své rodiče, prarodiče i sourozence. Spatří je ještě někdy? Obejme svou matku v náručí?
Nikolaj na mne ze stránek svých paměti působí jako naprosto vyrovnaný člověk s obrovským srdcem na rozdávání. Nezahořkl nad lidmi ani při tom nejhorším možném (nebo spíše nemožném) zacházení, kterého se mu z neomluvitelných důvodu dostalo. Nikolaj Kelin byl velikým panem, velikým svou vírou v lidskou dobrotu. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak lidé, kteří viděli, ba hůř prožili, nepředstavitelné zvrhlosti, dokázali i nadále vidět svět v pozitivním světle a věřili, že se lidskost z člověka nevytratila, jen u některých jedinců ji přebila touha po moci a dominanci.
Se svým synem se na sklonku života loučí se slovy: „já už se toho nedožiji, ale ty ještě uvidíš Rusko, za které se nebudeš stydět“ (str. 517). Jak bláhově dnes jeho přání zní...
Autor: Denisa Šimíčková
