Recenze: Nejmenší společný násobek

archiv revue
První díl plánované autofikční románové trilogie s názvem Nejmenší společný násobek, za jehož třetí díl byla autorka – finská spisovatelka, herečka, dramatička a režisérka – Pirkko Saisio v domovině oceněna Cenou Finlandia.

Nebudu zastírat, že zpracování pro mne bylo malinko problematičtější, hlavně v prvotním rozpoznání toho, co se děje v minulosti a co naopak v přítomnosti, vše se tak nějak přelévalo. Navíc mě mátlo, že o sobě autorka někdy mluví v první osobě, jindy ve třetí. Ale po pár stránkách se na to dá zvyknout, nicméně to čtenáře nutí více se soustředit a pokud ne, může se v tom lehce zamotat. Druhá věc – v textu se zcela vytrácí jasně definované reálno od vzpomínek a pouhých snů. Rozhodně mě to ale neodradí od navazujících dílů, které snad v češtině brzy vyjdou pod taktovkou nakladatelství Host.

Pirkko se ve vzpomínkách vrací ke svému dětství a dospívání. Do toho háže do placu současné problémy, které musí řešit – především názorově bojuje s již starým otcem, který už navíc není zcela soběstačný. Vzpomínkami se nejspíše uklidňuje před očekávaným otcovým skonem. Tato pasáž pro mne byla dost bolestivá. Vybavily se mi vlastní vzpomínky na odchod mého dědečka. A ani popis nemocničního prostředí mi nedělal dobře. Momentálně totiž v jedné z nich leží moje babička, která je však velkou bojovnicí a s následky hrozivého úrazu se odhodlaně vypořádává, čelí osudu jako lvice.

Pirkko líčí milé zážitky se svými prarodiči, ale už ne tolik pěkné se svými rodiči. Otce můžeme nazvat odměřeným komunistickým idealistou, matka je naopak poměrně dost bezstarostná. Některé pasáže jsou k porozumění docela těžké. Pozorný čtenář si však všimne, že se Pirkko vypořádává se svou sexuální orientací. Co mě na knize zaráží, že autorka neustále zdůrazňuje vše negativní, popisuje věci, které se jí vesměs nelíbí, které nemá ráda, nebo dokonce nenávidí. Celé to vyznívá dosti skepticky, až pesimisticky. Pravdou je, že je vyprávění hodně subjektivní, hodně osobní.

Kniha Nejmenší společný násobek mě donutila zavzpomínat na moje dětství prožité u prarodičů na Valašsku. Ach, jak krásné zážitky se mi v hlavě zobrazují. Děkuji osudu, že mi dal možnost prožít tak jedinečné a jednoznačně nejnádhernější mládí. Čím víc čtu biografické knihy, kde se píše o těžkém dětství a dospívání, tím víc si uvědomuji, jaké štěstí mě a bratra potkalo – byli jsme obklopeni milujícími lidmi a neměli jsme díky nim šanci poznat zášť, nenávist či nezájem.

Autor: Denisa Šimíčková

Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty

Nejmenší společný násobek

0.0 0
od 249
IHNED odesíláme
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.
zanechte komentář (zprávu)

Nejnovější články

Irský autor Colm Tóibín se rozhodl ve svém díle nazvaném Čaroděj zbeletrizovat životní pouť nositele Nobelovy ceny za literaturu, německého prozaika Thomase Manna, jenž byl nucen z rodné země uprchnout se svou rodinou před nacistickou hrozbou. Oženil se s Židovkou a jeho smýšlení bylo obecně značně protihitlerovské. Společně zamířili do Francie, následně do Švýcarska a poté, co získal československé státní občanství spolu s cestovním pasem, se rozhodl Evropu opustit nadobro a hledat štěstí za oceánem. Právě v té době psal asi své nejznámější dílo – Doktora Fausta. V padesátých letech se vrátil do Švýcarska, kde po pár letech zemřel na trombózu.
Průkopník české komplexní a psychosomatické medicíny a také autor a spoluautor celostně-medicínsky zaměřených odborných a popularizačních knih Jan Hnízdil s psaním ještě neskončil. V červnu vyšla jeho novinka Jak být zdravý v nemocné společnosti.
Tajemná ulice v rušném Kjótu, páté patro budovy na jejím konci a těžké dveře, které otevře jen ten, kdo je opravdu má otevřít. Za nimi se skrývá malá ordinace pro léčbu duše — Nakagjó Kokoro. Vede ji nepřívětivá sestra Čitose a pohledný mladý lékař Nikké s milým, ale lehce zmateným úsměvem. A co že vám zde vlastně předepíšou?