„Za každý zločin musí být někdo potrestán. Je-li to pachatel, tím lépe.“ – Terry Pratchett –
Nakladatelství Epocha má na svém kontě již pěknou řádku hodnotných publikací pojednávajících o způsobech vyšetřování násilných trestných činů, jež se odehrály v českých luzích a hájích. Letos přichází v edici Victima s případy, které vyšetřovala ostravská mordparta pod vedením Luboše Valeriána. Po přečtení mohu slíbit, že si milovníci true crime přijdou na své.
Mordparta Ostrava je poměrně obsáhlou publikací. Nesmírně čtivý text je doplněn o množství autentických fotografií, dosud nikde jinde nezveřejněných, jež mohou slabším povahám způsobit šok. Nicméně se předpokládá, že po knize sáhnou spíše opravdoví fajnšmekři.
Vražda jako nejextrémnější projev lidské agrese provází lidstvo od prvopočátků a mě doslova uklidnila slova tvůrců, že je naprosto normální, že nás vraždy a vrazi fascinují. Ufff. Často totiž ve svém okolí slýchám, že nemůžu být normální, když čtu to, co čtu (mordy, hony na čarodějnice, koncentráky apod.). Vraždy však nejsou jen o vrahovi a jeho oběti. Jsou o osudech členů rodiny a přátel, kteří mají co do činění s vrahem nebo pozůstalým. Jsou o píli vyšetřovatelů, příslušníků policejních složek a dalších osob, které nějakým způsobem přijdou do kontaktu s takto násilným činem, ať už na straně vraha či oběti.
Nikdy nás nejspíše nepřestane zajímat, co se musí odehrávat v hlavě člověka, který se rozhodne vraždit. Chceme nahlédnout do nitra jeho duše, zjistit, co ho donutilo odchýlit se od přípustných společenských norem, rozkrýt trýznivou temnotu, která ho obklopuje a vynasnažit se porozumět, co ho k vraždě vedlo. To poslední pro něj často nemusí mít ani žádný hlubší význam.
Publikace je přehledně rozdělena do kapitol, které čtenáři nastiňují, jakými způsoby a metodami byly konkrétní případy vyšetřovány, co dopomohlo viníky dopadnout a následně usvědčit. Důležité je zdůraznit, že samotným doznáním pachatele práce kriminalistů nekončí. Přiznání samo o sobě totiž není důkazem viny. Roztáčí se proto koloběh dalších navazujících činností, které je potřeba splnit. S podivem ovšem je, kolikrát za vyřešením případu stála náhoda.
Mimo všechny uvedené pasáže, mě nejvíce oslovily přepisy výslechů s pachateli a nepřikrášlená fakta ohledně plošné amnestie z roku 1990, kterou vězňům udělil Václav Havel.
Na závěr je dobré upozornit, že vrahové nevypadají jako monstra či krvelačné příšery, ba naopak! Na ulici se kolem vás mihne naprosto nenápadný jedinec, který může žít v naprosto nepředstavitelné temnotě, o které se vám ani nezdá. Já sama jsem se už o tomto měla možnost přesvědčit na vlastní kůži. Jo a zhrzené manželky jsou prý ty nejvíce nebezpečné. Takže bacha!
Autor: Denisa Šimíčková
