„Přetrvám navěky díky svým činům a odkazu.“ – citace z knihy, str. 12 –
Tohle byla ovšem velká síla! Polský právník a spisovatel Max Czornyj vydal další jedinečnou a neskutečně děsivou knih3 s názvem Mengele: Anděl smrti z Osvětimi. Bohužel se nejedná o žádný vymyšlený horor či zvrhlé sci-fi. Veškeré události v knize popisované jsou založeny na skutečných svědectvích a až se začtete, budete lapat po dechu.
Kdo čte romány z prostředí koncentračních táborů, jistě se se jménem německého důstojníka SS Josefa Mengeleho setkal. Doktor medicíny, který byl ztělesněným ďábelským monstrem v příšerné lidské podobě.
Bylo toho sepsáno již tolik, že si prostě musíme položit otázku, v čem by mohla být právě tato kniha jiná, nová, přínosná? Odpověď je nasnadě – Max Czornyj pojmul román jako vyprávění z pohledu hlavního „hrdiny“, samotného šíleného samozvaného „badatele“. A po přečtení vám můžu říct, že to byl perfektní tah!
Mengele se rozpovídá o svém dětství, dospívání, o vlivu svých rodičů na jeho smýšlení, o podnikání svého otce. Byl doslova fascinován lidským tělem, což také nakonec rozhodlo o jeho budoucí dráze medika. Velmi skličující jsou jeho politické ódy, jež pěje na vůdce – osvoboditele.
Dovídáme se, že po zranění utrpěném na východní frontě byla Mengelemu poskytnuta možnost zvýšení odborné kvalifikace. Jeho „vědecká stáž“ v Osvětimi mu měla posloužit k pozdější habilitaci a následnému získání titulu profesor. Zadání jeho práce znělo jasně – zjistit možnosti, jak uměle zvýšit pravděpodobnost, aby Němky rodily dvojčata, případně vícerčata. Jeho „vědecká náplň“ zahrnovala morbidní a sadistické experimenty na vybraných vězních. Ve svých pokusech měl naprosto volnou ruku, mohl dělat prakticky cokoli s kýmkoli. Mimo své experimenty rozhodoval také o tom, kdo bude poslán do plynové komory a kdo ještě dostane příležitost přežívat v nuzných poměrech tábora.
Těžko říct, zda byl Mengele opravdu přesvědčen, že koná vědecký výzkum, nebo se mu spíše zalíbila moc, kterou nad ostatními získal. Pravda bude ležet asi někde na pomezí, protože z jeho vyjadřování je jasně patrné přesvědčení o důležitosti prováděných pokusů, pevně věřil, že přispěje pokroku německé lékařské vědy. Navíc nebyl nikdo, kdo by mu mohl v jeho konání odporovat! Byl bezcitnou zrůdou, arogantní, egoistickou samolibou, povýšenou, sebestřednou a nesmírně sebevědomou stvůrou!
„Není nic špatného na pocitu povýšenosti nad slabšími, horšími a hloupějšími. Takový už je život. Dravec požírá oběť, myslivec loví zvěř, a nikoli naopak.“ - citace z knihy, 42 –
Čtenář ať má prosím na paměti, že pokud se ponoří do této knihy, musí se připravit na popis opravdových zvěrstev. Jedinci se slabšími žaludky ať raději číst ani nezačínají.
Jeho oblíbenými „pokusnými králíky“ byla dvojčata jakéhokoli věku. Z 1 500 případů jich přežilo kolem stovky. Ona mu láskyplně říkala „tatíčku“, on je nazýval svými dětmi. Mrazivé.
„Tenkrát jsem si bezpochyby ani nedovedl představit, že potkám tisíce lidí, díky nimž si mé výzkumy získají celosvětovou proslulost. Upřímně řečeno, většinu z nich potkávám na táborové rampě…“ – citace z knihy, str. 51 –
V knize jsou následně popisovány zvrácené experimenty, které na nebohých lidech a dětech prováděl. Je zde detailně popsán zrůdný pokus se sešitím dvojčat pomocí jejich žil a cév dohromady, čímž došlo k propojení jejich oběhového systému, dále jsou zde zmínky o jeho pokusech s vězni vařícími se v kotlích, aby se zjistilo, jak vysokou teplotu lidské tělo snese, než se uvaří. Nejsou vynechány ani pokusy se záměrným infikováním pacientů různými nemocemi a viry, nejrůznější operace, kastrace, amputace či transplantace orgánů mezi dvojčaty, a to vše většinou bez anestezie. Když už se stalo, že nějaký vězeň jeho morbidní pokusy nedej bože přežil, byl následně zavražděn a podroben pitvě, nebo byl rovnou podroben pitvě při plném vědomí.
„Zvědavost je kladná vlastnost. Kdyby člověk nebyl zvědavý, stále ještě bychom lezli po stromech nebo v nejlepším případě žili v jeskyních. Zvědavost je hnací silou rozvoje.“ – citace z knihy, str. 22 –
K vyřčenému mohu jen podotknout, že by jeho pacienti dali jistě cokoli, jen aby se mohli v temné díře jeskyně schovat a zůstat v ní, dokud toto monstrum nezmizí z povrchu zemského.
Naprosto neslýchaným zůstává však fakt, že Mengele nebyl nikdy dopaden, tudíž nebyl nikdy za své zločiny ani potrestán. Svědomí nejspíš postrádal a nadto si vcelku spokojeně žil v Angentině. Po jeho vystopování lovci nacistů se mu podařilo zmizet do Paraguaye, následně do Brazílie, kde roku 1979 zemřel utonutím po infarktu, který utrpěl při plavání. Jak milosrdný k němu život byl…
Autor: Denisa Šimíčková
* * * * *
Josef Mengele. Jedna ze zrůd druhé světové války. O tom, co prováděl s vězni v Osvětimi, se všeobecně ví. Experimentoval na lidech, přitom největší zájem věnoval zkoumání dvojčat a trojčat. Tenhle příběh vypráví sám Mengele, což je odvážné a čtenářsky vděčné. Jen rovnou říkám, tahle knížka trumfne leckterý horor. Tohle je neuvěřitelné, nechutné a naprosto šílené. Stejně jako Josef Mengele.
Max Czornyj (1989) je polský spisovatel, který vystudoval práva a nyní pracuje v advokacii. Na svém kontě má několik psychologických thrillerů a detektivek. Hodně úspěšná je série s vyšetřovatelem Derylem. Czornyj publikuje v odborných časopisech, a kromě fikce píše i romány založené na skutečnosti. Přesně taková je novinka z nakladatelství Kontrast Mengele s podtitulem Anděl smrti z Osvětimi. Čeští čtenáři se s ním už mohli setkat díky knihám Nacistova dcera a Bestie z Buchenwaldu. Stejně jako žil Josef Mengele, existovala i ona Bestie z Buchenwaldu.
Tou byla sadistická dozorkyně, která týrala stovky vězňů. Max Czornyj vychází z dobových materiálů, ale ani jedna kniha není odborná nebo populárně naučná. Ne, toto je čistokrevná fikce, ačkoliv to, co se tu tvrdí, má autor podložené. Román Mengele je autobiografický, Max Czornyj využívá první osobu a vypravěčem celého příběhu je Josef Mengele. My se s ním poprvé setkáváme v koncentračním táboře Osvětim, kde už pracuje jako lékař. To, jakým způsobem se dozvíme informace o jeho rodičích, dětství a studiích, vyřešil autor velmi originálním způsobem.
Je to součástí rozhovoru, který Mengele vede s německým pohlavárem, který má v Říši na starosti propagandu. Mengele je upřímný, i když se netají s tím, že podobné věci považuje za zbytečnost. Pro něj je důležitá věda a odkaz, který jako lékař zanechá Německu. O morálce nijak nepřemítá a děsivé je, že ani jednou ho nenapadne, že dělá něco špatného. Reakce lidí považuje za přehnané a nechápe, proč jim tak vadí jeho experimenty, které přece dělá v zájmu lidstva. Tedy vyvolené árijské rasy. Už první kapitola vám přivodí šok. Bude vyžadovat pevné nervy a silný žaludek.
Mengele v něm podrobně popisuje jeden ze svých experimentů a nutno podotknout, že scéna by směle obstála i v tom nejdrsnějším hororu. Ještě děsivější je to, jak Mengele celou věc komentuje. Jako lékař je precizní, potrpí si na detaily a nijak se nesnaží předstírat, že lidské bytosti nejsou víc než shluk svalů a kostí. Člověk je v jeho pojetí pouhý materiál a musím se přiznat, že jsem několikrát knihu odložila, abych rozdýchala popis toho, co s vězni prováděl. Josef Mengele je cynický a bezohledný jako lékař i jako vypravěč. Na nikoho nebere ohledy a vám ani nikdo nemusí říkat, že máte co do činění s psychopatem.
Židé jsou pro něj pouze studijní materiál, díky kterému pomůže ostatním Němcům. Zkoumá všechno možné a z lékařského a vědeckého hlediska jsou jeho nápady snad i zajímavé. Bohužel se nespokojil s prací v laboratoři, ale přistoupil ke krvavé řezničině. Tenhle vypravěč a zároveň hlavní postava ve vás nevyvolá ani nejmenší sympatie. Bude vám odporný od začátku do konce, přesto jeho příběh přečtete takříkajíc jedním dechem. Kapitoly o tom, co se stalo po skončení války, jsou čtivé i poučné. Troufám si říci, že tyhle detaily zná málokdo. Josef Mengele byl zrůda, a jak zjistíte, byl na to téměř hrdý. Čtení to není lehké, ale jsem si jistá tím, že knihu by si měl přečíst každý. Už jen proto, abychom se poučili z historie.
Autor: Veronika Černucká
