Prahu milujeme bez výjimky všichni – půvaby naší tajuplné stověžaté krásky si prostě musejí získat srdce každého. Jsou však mezi námi i takoví jedinci, u nichž tato láska dosahuje intenzity vášně! Jedním z nich je David Černý, u kterého si velice cením toho, že si své rozsáhlé znalosti o Praze nenechává pro sebe, ale štědře se o ně dělí s ostatními. Důkazem právě řečeného je celá řada knih, v nichž nás seznamuje nejen se zdejšími pozoruhodnými místy a pamětihodnostmi, ale i s legendami, které se k nim vážou.
Pro „normální“ návštěvníky Prahy (mezi něž počítám i sebe) je viditelná pouze její vnější fasáda (což je myšleno jak fakticky, tak i v přeneseném smyslu slova). Procházíme např. ulicemi Malé strany a obdivujeme krásu starobylých domů, ovšem to, co se nachází za jejich dveřmi či vraty, je našemu zraku skryto. Jestliže přesto máme možnost tak říkajíc nahlédnout za kulisy, pak je to především díky nádherným publikacím, jako je třeba ta s názvem Magická tajemství Prahy, v níž nás David Černý opět vtáhne do genia loci tohoto fascinujícího města.
Kniha obsahuje 29 kapitol, z nichž bych se chtěl krátce zastavit alespoň u několika: Kašna U Žabiček na vrchu Petříně (v ní se seznámíme s historií sousoší dvou chlapců, které nebylo za minulého režimu odstraněno jen proto, že soudruzi nevěděli, kým se inspiroval jeho tvůrce), Dojemný příběh sester Klenkových (zde se dozvíme, co „dělá“ na Olšanských hřbitovech podivný náhrobek, na němž jsou vytesány dvě beznohé dívky), Do útrob pražského orloje (tato kapitola obsahuje fotografie a popis mechanismu, který pohybuje apoštoly na Staroměstské radnici), Stomilionová mince (která by se tedy rozhodně nevešla do kapsy – její průměr je 50 centimetrů a navíc váží 130 kilo, takže je jasné, že je ze zlata a před případnými nenechavci ji bezpečně ukrývá trezor České národní banky), Ďablova bible – Codex gigas (což je dosti smutná kapitola o největší ručně napsané knize na světě, která je tak vzácná, že nám ji Švédsko, jehož vojáci tento umělecký poklad roku 1648 v Praze ukradli, dodnes odmítá vrátit).
Zvlášť pozoruhodnou pro mne byla informace o tom, že svatovítský chrám se s přestávkami stavěl dlouhých 585 let a dokončení se dočkal až při jubileu tisíciletého výročí smrti svatého Václava 28. září 1929. Zdá se to být neuvěřitelné, ale úchvatné panorama Hradčan tu není odjakživa (jak si asi většina z nás myslí), nýbrž kochat se jím je dopřáno teprve několika posledním generacím Čechů. Něčeho podobného jsme ostatně svědky i v „mém“ Brně – katedrálu na Petrově si jen stěží dokážeme představit bez jejích dvou štíhlých věží, ačkoli byly postaveny až začátkem 20. století.
Jak už bylo řečeno, David Černý se zajímá rovněž o legendy, kterými je Praha proslulá. Skoro to vypadá, že ke každému domu či místu se zde nějaká váže. A tak je v jeho knize nemalý prostor věnován i jim a třebaže jsou jak úsměvné, tak i strašidelné, pobaví nás všechny.
Kniha Magická tajemství Prahy patří k těm, k nimž se často a rádi vracíme. Jsem rád, že jsem svou skromnou recenzí mohl přispět k její propagaci a věřím, že stejně jako mne nadchne všechny, kdo si ji pořídí do své domácí knihovny...
Autor: Jan Hofírek