„Válka žádný konec nemá – utrpení trvá navěky.“ – citace z knihy, str. 288 –
V počátcích války vyrůstá mladinká Sofie tak trochu v ústraní od všeho, co se kolem děje, ač žije v domě nedaleko osvětimského tábora. Lze chápat, že se ji rodiče snažili v prvé řadě od všeho zlého chránit, ale potřeba si uvědomit, jaké nebezpečí její rodině kvůli židovskému původu matky hrozí, je v jejich letech více než nutné. Svému otci dost křivdí. Pravda o tom, proč se musel Němcům podřídit, jí dochází až časem, kdy nebezpečí celé situace začíná konečně vnímat s plně otevřenýma očima a procitá z dětské naivity. Pochopí, že k záchraně svých dvou nejcennějších drahokamů, manželky a dcery – musel otec přizpůsobit svoje činy.
Na druhé straně sledujeme život jiné židovské rodiny, která tolik štěstí neměla. Spolu s ostatními nešťastníky přežívají ve varšavském ghettu jako krysy v kanálech. Izák je svědkem každodenních útrap a bolesti místních obyvatel a já jen obdivovala, s jakým nasazením pomáhá druhým. Šlo vidět, že má skvělé vychování a dobrý vzor ve svých rodičích. Pomoc druhým byla asi taky jedním z důvodů, který ho držel nad vodou, aby nemusel přemýšlet nad svou vlastní šílenou přítomností, ne-li nějakou možnou přívětivou budoucností.
„Ještě před pár lety by mě ani nenapadlo zaobírat se myšlenkami, jak asi páchne mrtvola. Teď mám strach, že jinou vůni už v životě neucítím.“ – citace z knihy, str. 31 –
Když už se zdálo, že je nemůže potkat nic horšího, jsou rodinní příslušníci od sebe násilně rozděleni a posláni do různých koncentračních táborů. Se Židy Němci zachází jako se zhoubnou nákazou. Je mi těchto lidí strašlivě líto. Pokaždé, když o jejich osudech čtu, svírá se mi srdce. Ta bezútěšnost celé situace v ghettu je cítit z každého přečteného slova.
Izák se spolu s mladší sestrou Olivií ocitá v Osvětimi. Kolikrát už člověk četl o pocitech, které zažívali přeživší v dobytčích vagonech při transportech. Tady je to o to horší číst, jelikož je nám to popisováno z pohledu čerstvě osmnáctiletého mladíka a jeho čtrnáctileté sestřičky. Procesy „ubytovávání“, těžká dřina, nedostatek jídla a celkový chod tábora jsou zde popsány do nejmenších detailů.
„Kdo přežije a kdo zemře, není otázkou volby, ale zkouškou síly a vytrvalosti. Je to závod, na jehož konci čeká útes a pod ním bezedná propast. Ti, co zemřeli, měli větší štěstí než my. My o svůj život stále bojujeme, abychom nakonec skončili tam, kde oni.“ – citace z knihy, str. 46 –
Izák má štěstí v neštěstí, při práci, na kterou byl poslán do města, se střetne právě se Sofii. Ta sledujíc, jak je s Židy zacházeno, prozře a napne veškeré síly k tomu pomoci alespoň některým z nich. Co se prvně jeví jako perfektní plán krytí pro druhé, se změní v záchranný plán pro vlastní přežití.
„Oči nám o člověku prozradí pravdu. Oči jsou jediná část lidského těla, která nedokáže skrýt lež.“ – citace z knihy, str. 123 –
Doktorova dcera je bolestným příběhem o zármutku, zmaru a ztrátě milovaných. Avšak je i svědectvím o nezdolné vůli člověka žít za všech možných okolností, při prožívání nepředstavitelných muk s jedinou nepatrnou vidinou – že jednou toto všechno skončí a oni budou zase volní. Nikdy nepřestanu obdivovat to nadšení do života přeživších. Že byli schopni se radovat, smát se a dál žít. Neumím si sebe na jejich místě představit. Cítím obrovskou pokoru vůči jim všem!
Od první stránky se příběh četl sám. Řekla bych, že jde o jednu vůbec z nejlepších knih, která byla na podobné téma napsána.
Autor: Denisa Šimíčková