Román nás opět zavane do dvou odlišných časových úseků – současnosti a minulosti.
Současná linka se odehrává v letech 2016 až 2019 v Kolíně nad Rýnem. Poté, co se Tom bezhlavě zamiluje do věčně užvaněné Jenny, která mu až do té chvíle lezla spíše na nervy, se mu život zhýralého snoba a úspěšného televizního moderátora od základu změnil. S Jenny vychovávají syna Carlchena a Tom se učí pravému rodinnému stylu života, který mu překvapivě vyhovuje.
Toma, který se stará o matku Gretu, jež trpí Alzheimerovou chorobou, jejíž příznaky jsou stále děsivější, však tíží jedna zásadní věc, a to minulost otce Konrada. Na základě testů DNA zjišťuje, že nemá pouze nevlastní sestru žijící kdesi v Americe, ale i další sourozence. S jedním, Henkem z Holandska, si od první chvíle padnou do noty a společně se pouští do pátrání po rodinných kořenech z otcovy strany.
Historická linka nás zavádí až do 30. let minulého století. V té době Tomův otec Konrád dospíval a formoval se po kruté ztrátě otce. Se svými dvěma sourozenci a matkou Idou tvořili šťastnou rodinu, tedy do doby, než se moci chopil ukřičený kníratý skřet.
Ač se Ida snažila sebevíce držet své děti od zhoubné ideologie nacistů co nejdále, nedalo se jí bohužel vyhnout. Nacistická ideologie prosákla do všech oblastí běžného života a hravě ukládala do nevinných zmatených dětských a mladistvých hlaviček nenávist k Židům, které vlastně vůbec ve své podstatě nerozuměli. Ideologie se vyučovala na školách, děti a mládež se musela povinně účastnit mládežnických organizací typu Hitlerjugend či BNM. O to horší situace byla, že se jeden z krutých ideologických zákonů týkal přímo Konrádovy malé sestřičky.
Starší bratr Franz se hlásí ke Zbraním SS, dostává se k pověstným Totenkopf a pro mladšího Connyho se stává idolem. Obdivoval jej a toužil také bojovat za Vůdce, národ a vlast. Jenže než k tomu dostane vůbec příležitost, změní se mu život z minuty na minutu v totální katastrofu.
Životní pouť mladého Connyho pokračuje po zajetí Američany až za oceán, do tábora Clinton v Mississippi, kde byli drženi váleční zajatci (POW = Prisoner of war). Přišlo mi až komické, v jak luxusních podmínkách byli vězněni a jak o ně bylo pečováno, vzhledem k tomu, že v ten stejný čas byli v Evropě lidé v nacistických táborech systematicky vyvražďováni. Jediným „zadostiučiněním“ snad bylo jen to, že zajatci museli dřít na bavlníkových plantážích po boku černých otroků.
V roce 1946 je propuštěn, vrací se do rodného Kolína, kde na něj z blízkých nikdo nečekal. Všechny ztratil. Pustil se do nového budování města, jež se proměnilo v ruiny a jeho obyvatele v hladové, nemocné, invalidní těla bez duše. Bral to jako trest a sebetrýznění za fakt, že byl součástí národa, který prováděl lidem v koncentračních táborech ta nejméně představitelná zvěrstva. Tolik se styděl, že Vůdce obdivoval. Rozhodl se být pro budoucnost Německa užitečný a pustil se do studia medicíny.
Conny poznává podivně smutnou, ale nádhernou dívku a je jí totálně poblázněný. Greta, jejíž osud je nám znám z prvního dílu série, je však vnitřně sžíraná příšernou bolestí z té největší ztráty, kterou může žena pocítit. Je nešťastná a uvězněná v nikdy nekončící zádumčivosti. Vykouzlit jí úsměv na tváři je téměř hrdinský čin. Conny se však nevzdává. Gretu pojme za manželku, ale s jejími náladami nesvede téměř nic, dlouho nepomáhá ani nový přírůstek do rodiny.
Román Co jsem nikdy neřekla podává fascinující vhled do počátků problematiky inseminace a dárcovství spermií, které bylo ještě na konci 50. let zcela neetické stejně jako pilulky proti početí. Pro mne bylo naprosto šokující zjištění, že za vývojem antikoncepce stojí Carl Clauberg, jenž se v Osvětimi během války věnoval nucené sterilizaci Židovek.
„Někdy nezáleží na tom, aby člověk dělal, co je legální, ale na tom, co je správné.“ – citace z knihy, str. 254 –
Neméně fascinujícím způsobem je zde líčen boj s tzv. „pocitem viny za činy předešlé generace“. Některá zjištění Toma vyvádí z míry a já se mu vůbec nedivila. Svádí boj s vlastním svědomím, boj s činy, které páchal nejen jeho národ, ale také jeho pokrevní příbuzní. Jak se potomci nacistických pohlavárů a jejich oddaných posluhovačů vyrovnávali s tím, že otcové nebo dědové byli zločinci a masoví vrazi?
„Vina není dědičná. Jediná cesta pro nás je přijmout náš život jako osud, protože minulost nemůžeme změnit, a soustředit se na tady a teď.“ – slova syna Josefa Mengeleho, str. 420 –
Pátrání se přetaví v nalezení něčeho, co si Tom neuměl představit ani při nejhorším možném scénáři. Někdy je prostě lepší nechat minulost minulostí...
„Všechny temné kouty nepotřebují světlo.“ – citace z knihy, str. 415 –
Avšak zjištění dopomohou Tomovi konečně pochopit některé zásadní vztahové problémy, které s rodiči měl. Paradoxně mu to pomůže pochopit i to, že pravým otcem není ten, kdo dítě zplodí, ale ten, kdo dítě vychová.
Nemluvit o podstatných věcech ze strachu, aby vyřčené nerozkolísalo křehký základ, se táhne oběma časovými rovinami románu. Mějme na paměti, že mlčení může vést až k ničivé výbušnosti. Tato románová série mluví o tématech, jež dodnes společností rezonují. Zakončení druhého dílu bylo dechberoucí a pro mne rozhodně nečekané. Navíc otevírá otázky, nad nimiž si bude zádumčivý čtenář lámat hlavu rozhodně i po přečtení druhého dílu.
Autor: Denisa Šimíčková
