Mirek, přezdívaný pro svou zálibu v pozorování ptáků jako Ptáčník, je na malém městě považován za podivína. Jemu to nevadí, lidí si nevšímá, k životu je nepotřebuje. Co ale potřebuje, je nedaleký les, kde nalézá oázu klidu a pohody. Sleduje opeřence a touží s nimi odletět až do nebe. V lese a na polích se cítí být celý, svůj a šťastný. Vystačí si s vlastními myšlenkami, nestojí o problémy jiných. Nezajímají ho. Až bolestně si totiž uvědomuje, jak nadbytečný na tomto světě je a vždycky byl. Vztahy v rodině ho zformovaly do nepotřebné kuličky odpadků určených k vyhození do smetí. Po smrti rodičů obývá i nadále rodný dům, který mu však padá na hlavu. Nemá k němu valný vztah, ale ví, že je to jeho hnízdo, o které nesmí přijít. Kam by také šel...
Do nedaleko stojícího a dlouho opuštěného domu, jehož obestírá temná historie, která na maloměstě ulpívá jako inkoustová skvrna na bílém svršku, se konečně někdo přistěhuje! Jenže Bára je také divná. Divná pro ostatní a divná zprvu i pro Ptáčníka, se kterým se neseznámila zrovna přívětivě. Bára z Brodu pochází, vyrůstala v něm. Oproti Ptáčníkovi se s vervou pouští do renovace domu i okolní zahrady. Studuje knihy a sleduje zahrádkářské fígle, aby její zahrada bujela krásou nejrůznějších rostlin. Do rodného kraje se vrací z určitého důvodu, který si dala za cíl. Úkol, za jehož splnění jí nikdo vděčný nebude. V mysli má tolik černých zákoutí a myšlenek, o než se netouží s nikým dělit.
„To, co jednomu neublíží a naopak ho to posílí, může citlivějšího člověka zničit. Poškodit ho fyzicky nebo psychicky.“ – citace z knihy, str. 244 –
Oba se ve vyprávění, ve kterém se v knize v jednotlivých kapitolách střídají, otevírají se svými bolístkami utrženými v předešlých letech. Na přetřes se dostávají značně nesourodé rodinné vztahy, rodičovská (ne)láska a péče. To vše je utvářelo do dnešní podoby. Není divu, že ani jeden z nich se okolí nemíní svěřovat, není divu, že nikomu nedůvěřují a že samotu vnímají jako jakýsi val před možným nebezpečím. Ač se snaží sebevíc, nepříjemné vzpomínky mají zadřené pod kůží a rány, které během života utržili, jsou stále patrné. Trhliny se dosud nestihly zacelit.
Lidé jsou různí a nejhorší jsou ti, kteří se vyžívají v krutosti a škodolibosti, těší je ničit životy ostatním. Ve svém konání jsou bezohlední a vědomě se snaží druhým co nejvíce ublížit a uškodit, a to často pouze kvůli zášti, kterou v sobě nosí za své vlastní zpackané životy.
„Člověk může udělat chybu, ale musí ji umět alespoň přiznat, když už není v jeho moci ji napravit. A pomůže tím víc sám sobě než tomu, komu ublížil.“ – citace z knihy, str. 50 –
Krok za krokem rozplétáme neznámé okolnosti jejich životů, až na konci zůstaneme s pusou dokořán. To na románech Aleny Mornštajnové miluji nejvíc. Hloubku, citlivost a čtivost každého příběhu. Tento ukazuje, že nakonec žijeme pouze takovým způsobem, jaký si sami necháme líbit. Moc mě potěšilo zdůraznění chvíle, kdy se z beznaděje rodí nové poznání a radost. V tom je autorka jedinečná...
„Kdyby se lidé uměli ze svých chyb poučit, bylo by na světě líp.“ – citace z knihy, str. 50 –
Autor: Denisa Šimíčková
