V novém románu Až rozkvete jasmín se spisovatelka Donna Everhart vrhá na zpracování tématu války Severu proti Jihu, konfliktu, ve kterém nakonec zemřelo přes 600 tisíc lidí, ze zcela nového úhlu, který dosud neměl v beletristické tvorbě obdoby. Dívá se na problematiku snahy zrušit otrokářství z pohledu těch, kteří stáli na pomezí států, jež buď tento systém bránili do krve, či se toužili tohoto nehumánního vlastnictví lidí oprostit a otroky osvobodit. V románu se autorka zaměřuje na rodinu, která byla v názorech na tuto palčivou otázku naprosto nestranná a neměla s ní až do vypuknutí bojů pranic společného.
Zmíněná rodina se tak nechtěně ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny. Dosud žila obyčejný život na hospodářství, kdy si její členové svépomocí vypěstovali to, co zároveň snědli. Polnosti nebyly rozsáhlé, ale pro ně postačující. O politikaření se nezajímali, otroky neměli a ani nesouhlasili s tím, že byli tito lidé bráni jako majetek. Žili však v Severní Karolíně, státě, který ležel na pomezí hranice dělící přívržence otrokářství – státy Konfederace, a odpůrců otrokářství, kteří jej hodlali, v čele s prezidentem Abrahamem Lincolnem, zrušit – Unionisté.
Starší syn Henry se nechal ovlivnit řečmi o hrdinství vojáků Konfederace, ve kterých ho navíc utvrzoval umrmlaný dědeček do takové míry, až se jednoho dne sebral a narukoval do armády jako dobrovolník. Matce Joettě se tím hroutí svět a otec Ennis se ho proto vydává hledat. Přitom ho na jeho cestě potkává příšerný osud.
Po odchodu Henryho a manžela zůstala Joetta sama na celé hospodářství i domácnost. Věčně mrzutý tchán, který mi obzvlášť pil krev, se neměl k ničemu pořádnému, kromě hloupých řečí. Mladší syn Robert matce dával za vinu odchod staršího bratra i otce. Těžko vysvětlit mladé rozhárané duši, která z ničeho nic ztratila dva své největší životní vzory, že neměla nejmenší možnost tomu všemu zabránit. Vede to celé jen k tomu, že se Robert od matky vzdaluje čím dál víc. Místy se až zdá, že k ní cítí hlubokou zášť, nenávist.
Joetta brzy pochopila, že nezbývá nic jiného než žít ze dne na den, víc se plánovat prostě nedalo. Jediným úkolem se stalo přežít za každou cenu a doufat, že se jí ztracení milí vrátí jednoho dne domů. Během čekání však rozhodně nepodléhá splínům a v žádném případě se nehodlá svého lidského postoje vzdát, ať to stojí, co to stojí. I obvinění z vlastizrady za neloajální názor je pro ni snesitelnější než ztráta vlastního přesvědčení a života prožitého ve lži!
„Stát za svým přesvědčením je obdivuhodná vlastnost.“ – citace z knihy, str. 100 –
Extrémně se mě dotkly pasáže, ve kterých je líčena bestialita války z pohledu ještě dítěte. Uvažuji, zda může být něco horšího než poslouchat vyprávění malého dvanáctiletého chlapce, jenž narukoval do války a byl svědkem obzvlášť příšerných brutalit a masakrů v konfliktu, se kterým navíc ani po stránce smýšlení neměl nic moc společného.
„Válka nemá oblíbence. Smete každého, kdo jí stojí v cestě.“ – citace z knihy, str. 330 –
Jedná se o velmi inspirující příběh, který je částečně založen na skutečných událostech. Joetta byla obzvlášť výjimečná žena. Hrdá, tvrdohlavá, pevná v názorech, a přesto zlomená ztrátou nejvyšší.
Zajímavý vhled do pohraničních oblastí v Americké občanské válce. Do jakých složitých situací se dostávali ti, jež neměli s otázkou otroctví nic společného, jen žili v místě, kde se zrovna názory na toto závažné téma rozdělují a kde se odehrávají ty největší krvavé boje...
Autor: Denisa Šimíčková
