Radim Kopáč: „Horor je dobrou průpravou pro každodenní realitu.“

archiv revue
V nakladatelství Slovart právě vyšla objemná antologie českého hororu. Skoro pět set stránek. Víc než sto dvacet textů. A jako bonus ilustrace Františka Štorma. Knihu nazvanou Příšerná hostina sestavil editor a kritik Radim Kopáč.
Radim Kopáč (1976, Praha) je literární a výtvarný kritik, editor a kurátor. Vydal řadu knih z dějin literární a kulturní periferie posledních dvou století, například Všechno je špatně, zpátky na stromy! (2022), Padáme i na tvou hlavu (2021; s G. Kontra), Praha ožralá (2021; s P. Stančíkem), Pijácká čítanka (2018; s J. Šofarem), Praha erotická (2017; s J. Schwarzem), Punk je mrtvý – a kdo ne? (2016; s P. Sojkou) nebo Nevěstince a nevěstky (2013; s J. Schwarzem). Je ženatý, má tři syny.

Představte nám svou knihu Příšerná hostina. Co od ní mohou čtenáři očekávat?
Tu knihu představuje hned podtitul: Strach, tajemství, hrůza a šílenství v české literatuře 14. až 21. století. Je sice poskládaná chronologicky, ale dá se z ní obratem udělat quodlibet: není  třeba číst všecko a popořadě, každý ať si poskládá svůj vlastní horor. Žánrových možností je dost: báseň, píseň, novinová zpráva, úryvek z románu, novely, povídka. Vysoká literatura i brak. Známé i neznámé kusy. Úplná novinka
napsaná rovnou pro tuhle knihu a verše staré šest a půl století.

Proč jste si zvolil právě téma hororu/strachu/ hrůzy? Kde se vzala ta prvotní myšlenka?
Literární horor mě baví odjakživa. V dětské knihovně jsem měl klasické kusy, jako Rej upírů nebo Půlnoční povídky. A Psa baskervillského, samozřejmě. Toho jsem četl snad v sedmi osmi, a dodnes to mám jasně před očima: mlhu, blata – a po lince horizontu pádí ta kreatura napatlaná fosforem. Je v tom vlastně všecko: napětí, tajemství, průhledy jinam, široké plochy pro vlastní projekci. Pak to všecko znásobil Poe. Znásobil a zvěčnil. Už se toho nešlo zříct.

Bojíte se rád?
Bojím se rád. Radši ale u filmových hororů, co sjíždíme po večerech se ženou, když jdou děti na kutě. Přece jen ta rozpohybovaná audiovizualita funguje líp než statický text v knize. Je naléhavější. Strach je pudová záležitost. A pudy nás určují – možná víc, než si myslíme. Takže je dobré se s nimi seznámit. Zkoumat, co s námi udělají chvíle hladu a trocha chladu – anebo nějaká ta hrůza. Co to v nás uvolní, jak nás to rozhodí, jak nás to promění. Četba i sledování hororů jsou dobrou průpravou pro orientaci v každodenní realitě. Bohužel.

Jak dlouho jste shromažďoval potřebný materiál? Předpokládám, že vaše literární bádání vyžadovalo hodiny a hodiny práce v archivech…
Dneska se dá naštěstí listovat už rovnou na internetu. V nejrůznějších digitálních knihovnách, manuskriptoriích, archivech. Domácích i zahraničních. Nepřestávám žasnout, kolik toho je na různých frontách k mání. Ale bez čtenářské zkušenosti a domácí knihovny by to nešlo. To jsou základní orientační body. Respektive šlo by to, ale daleko hůř. Člověk musí vědět, po čem jde. Jinak se do té sítě, kterou loví, chytne sám.

Který text obsažený v knize vás osobně nejvíce zaujal?
Těch jsou desítky. Miniatura Viktora Dyka o nešťastném dítěti jako objektu matčiných vzteků a nenávistí. Povídka Jaroslava Havlíčka o šílenství války. Snová etuda Ivana Wernische. A samozřejmě ženy-autorky, jako Amálie Vrbová nebo Maryša Šárecká. A pak texty, kde má hrůza nějaké garde: komiku nebo imaginaci.

Příšerná hostina je rozmanitý soubor textů známých i anonymních autorů. Když se zaměříme právě na ta známější jména, který český autor měl svým stylem k žánru hororu nejblíže?
Záleží, jak si kdo horor vykládá. A taky kdy. Dřív hrály první housle spíš vnější kulisy, příroda, obrat k člověku, k jeho rozhárané psychice je otázkou až dvacátého století. Samozřejmě Mácha: Pouť krkonošská je interpretačně nesmírně úrodné pole. Nebo Krameriova Železná košile; důkaz, že některé motivy rotovaly globálně dávno před globalizací. A z posledních dekád třeba Vaculíkova Morčata. V jeho díle sice slepá ulička, ale dost možná nejlepší text, co napsal.

Jaké literatuře dáváte přednost, když si chcete odpočinout?
Já takhle literaturu nerozlišuju, nesortýruju podle nějaké vnější funkce. Prostě čtu. Některé texty mě rozvibrují emočně, jiné rozproudí myšlenky, u dalších pak třeba i usnu. Odpočinek může být cokoli z toho. Radši ale odpočívám na procházkách a výletech.

Prozradíte nám, zda pracujte na další knize?
S kolegou Petrem Stančíkem jsme právě odevzdali do nakladatelství Academia rukopis knihy Praha mordýřská a zlodějská. Osmdesát kauz za poslední tisíciletí: kdy, co, jak a kde kdo s kým – a co z toho pro dnešek zbylo.

Text: Markéta Bolfová
Foto: Slovart/Vladimír Šigut
Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty
Čeština

Příšerná hostina

5.0 2
449 368
IHNED odesíláme
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.
zanechte komentář (zprávu)

Nejnovější články

Irský autor Colm Tóibín se rozhodl ve svém díle nazvaném Čaroděj zbeletrizovat životní pouť nositele Nobelovy ceny za literaturu, německého prozaika Thomase Manna, jenž byl nucen z rodné země uprchnout se svou rodinou před nacistickou hrozbou. Oženil se s Židovkou a jeho smýšlení bylo obecně značně protihitlerovské. Společně zamířili do Francie, následně do Švýcarska a poté, co získal československé státní občanství spolu s cestovním pasem, se rozhodl Evropu opustit nadobro a hledat štěstí za oceánem. Právě v té době psal asi své nejznámější dílo – Doktora Fausta. V padesátých letech se vrátil do Švýcarska, kde po pár letech zemřel na trombózu.
Dříve se živil jako investigativní žurnalista, dnes je jedním z nejčtenějších autorů krimi na světě. Řeč je o Michaelu Robothamovi, který se v rozhovoru rozpovídal nejen o svých knižních postavách.
Průkopník české komplexní a psychosomatické medicíny a také autor a spoluautor celostně-medicínsky zaměřených odborných a popularizačních knih Jan Hnízdil s psaním ještě neskončil. V červnu vyšla jeho novinka Jak být zdravý v nemocné společnosti.