Poetika kompozice je klasickým vzorem strukturně-sémiotického bádání Moskevsko-tartuské školy a zároveň jedním z prvních zásadních pokusů o popis kompozičních forem v ruské filologii. Strukturně-sémiotický přístup se zde organicky snoubí s výsledky ruské filologie dvacátého století, tj. s výzkumy M. M. Bachtina, V. N. Vološinova a V. V. Vinogradova. Uspenského styl je charakteristický přísným a zároveň srozumitelným výkladem materiálu, metodologickou jasností a množstvím konkrétních příkladů, především z ruské literatury. Jeho výzkum vyúsťuje do propracované koncepce „hlediska" jako základního strukturujícího faktoru kompozice literárního díla (i jiných uměleckých druhů). Na závěr knihy jsou připojeny dvě stati o poezii: o problémech kompozice u Velemira Chlebnikova a o anatomii metafory u Osipa Mandelštama