Je v nové knize Manželství něco i z vašeho manželství?
Ano. Ale nejsou to konkrétní situace. Rád si příběhy vycucávám z prstu. Pro mě je vždycky nejvíc inspirující, když píšu o tom, čeho se v osobním životě bojím. A v posledních letech jsem se bál, aby naše láska s Martinou přestála spoustu každodenních vyčerpávajících překážek, které se na nás valily. Proto jsem vymyslel příběh Jany a Martina, kteří bez sebe jako čerstvě zamilovaní vůbec nedokážou být. Okolí jejich vztah neschvaluje, musí překonávat velké překážky, ale jsou šťastní. A pak v letech manželství banální každodennost jejich pouto rozemele natolik, že ani sami neví, jestli jim spolu ještě může být dobře. Psal jsem o boji velké lásky s všedností. Je to moje nejzamilovanější a zároveň nejdojemnější knížka. Celou dobu vyprávění příběhu jsem Janě s Martinem držel palce, aby tlak času jejich lásku nezadusil.
Máte nějaké motto, kterého se v manželství držíte?
Jsem přesvědčený, že je třeba pořád se zajímat o to, jak odlišně vnímá realitu partner. Pokud máme někoho rádi, měli bychom si i po letech vztahu dávat záležet, abychom vycítili jeho nebo její rozdílné potřeby. Ta snaha o pochopení se může časem v manželství otupovat, a to je nebezpečné. Taky si myslím, že péče o děti nesmí vytěsnit péči o partnerský vztah. Energie věnovaná výhradně dětem vede k manželské frustraci. A úplně nejpodstatnější je podle mě komunikace. Když partnerce nebo partnerovi na tom druhém něco vadí, měli by to říct. Nesmí v sobě dusit nepříjemné pocity. I když je někdy jednodušší o nich nemluvit. Potlačovaná nespokojenost vede k odcizení. Takže já vždycky trvám na tom, že když Martinku nějak štvu, musí mi to říct, i kdybychom se kvůli tomu měli do noci hádat a pak se usmiřovat. Zážitek společného konfliktu a společného hledání řešení je stmelující, i když se třeba řešení nenajde.
Baví vás, když čtenáři hádají názvy vašich knih? Čtete si jejich tipy?
Postupně mi čtenáři během let víc a víc rozumí a znají můj svět, takže i jejich tipy jsou blízké mému uvažování. To je moc milé a těší mě to. Když jsem vyhlásil soutěž o uhodnutí názvu Manželství, nejvíc se mi líbil návrh názvu Matrace. Nějak ve mně provokoval představivost. Mám rád názvy, které jsou tak blbé, až jsou zajímavé. Proto se moje první knížka jmenovala Prvok, Šampón, Tečka a Karel.
V minulém rozhovoru jste na sebe prozradil, že si rád vymýšlíte. Zavede vás fantazie někdy tak daleko, že si řeknete Ne, to už je moc?
Někdy se nadchnu pro nějaký opravdu ztřeštěný nápad, ale cítím, že je tak ulítlý, že by si ho čtenáři nebo diváci neužili a zůstal bych jím okouzlen sám. Například jsem chtěl psát divadelní komedii o bezdomovci, který krade lidem z baráků okapy, aby z nich postavil kosmickou raketu, se kterou odletí do vesmíru, aby tam zkusil začít žít nový, spokojenější život. Cítím, že bych mu ale nejspíš fandil v jeho snažení sám. (smích) Pokud jde o autocenzuru, přiznám se, že někdy po sobě radši vymažu z knihy erotickou pasáž, která je příliš detailně popsaná. Představuju si, jak by ji četly čtenářky, a radši nechám prostor jejich fantazii, abych je neobtěžoval nějakou příliš konkrétní tělesností. Není to ale žádná ideologická autocenzura. Prostě jsem sice svým způsobem divoký, ale zároveň tak stydlivý, že tu sexuální situaci popíšu svobodně jen sám pro sebe, a pak ji upravím do mírnější verze pro ostatní.
Kdybyste měl možnost stát se na jeden den postavou z některé ze svých knih, která by to byla a proč?
Na psaní je zábavné, že se převtěluju ve své fantazii do různých postav a s každou prožívám jen to, co mě prožívat zajímá. Těší mě, že nemusím být žádné postavě věrný. Jakmile mám chuť zamilovat se do jiné, bez skrupulí to udělám. Díky té přelétavosti je můj život aspoň ve fantazii dobrodružný a neustále osvěžující. Být jednou postavou by mě nudilo. Pokud ovšem trváte na té možnosti jednoho jediného dne, chtěl bych být psem Fidem z Malého pražského erotikonu. Strašně se mi líbilo, jak zemřel, převtělil se v holuba, a tak toužil po osudové lásce, že při čekání na ni umrzl. Hrozně rád bych zemřel pro lásku. Na smrti je totiž všechno odpudivé. Není na ní nic pozitivního. Ale ta možnost, že zemřete kvůli někomu, koho milujete, je svým způsobem krásná.
Rád se smějete svým vtipům. Který považujete za obzvlášť povedený?
To musím uvést na pravou míru. Těší mě, když sám sebe rozesměju vtipem, který jsem vymyslel do knihy, divadelní komedie nebo filmového scénáře. Pokud sám sebe rozesměju, ze zkušenosti vím, že se budou smát i diváci a čtenáři. Takový smích je potvrzením, že gag funguje, takže mám radost, že se mi práce daří. Jinak v běžném životě jsem výrazně radši, když se mým vtipům smějí ostatní. Ale neřekl bych, že vtipkuju často. Nejsem bavič. Spíš jsem jen přirozeně veselý.
Jako jeden z nejčtenějších českých autorů poskytujete pravidelně spoustu rozhovorů. Existuje přesto nějaká otázka, která ještě nepadla, ale vy byste chtěl?
Nikdo se mě zatím nezeptal, kdy si myslím, že se mi přestane dařit. Přitom já o tom přemýšlím. Mám to obrovské štěstí, že už spoustu let čtenářky a čtenáře moje knížky zajímají. Ale jedinou jistotou současného světa je proměnlivost. Nic nezůstává dlouho takové, jaké to bylo dřív. Je téměř stoprocentně jisté, že dřív nebo později přízeň čtenářů opadne a mě to bude mrzet. Já totiž toužím po tom, aby má práce lidi nadchla. Píšu pro své vlastní potěšení, ale taky proto, abych se necítil sám a čtenáři se mnou s chutí sdíleli svět fantazie, ve kterém si rozumíme. Zájem veřejnosti mi dává najevo, že nejsem se svými nápady osamocený, že společnost mou práci vítá a těší se na ni. To mi dělá moc dobře na duši. Až ten zájem opadne, musím být psychicky připravený, aby mi to nevzalo radost z tvorby. Protože psaní miluju. A nechci zahořknout, až spadnu z výsluní.
Jaké řešení toho problému jste vymyslel?
Nevím, jestli mám připravené účinné řešení. Soustředím se na mravenčí práci při vymýšlení a sestavování příběhů a nořím se do ní čím dál víc. Pokouším se nevnímat moc okolí a jako modelář trpělivě piplat jednotlivé dílky vyprávění dohromady. Na každé nové knížce pracuju intenzivněji než na té předchozí. Ta samotná tvůrčí činnost se nezmění, i když budou výsledky mé práce zajímat menší část mého okolí. Tak mám v plánu pokračovat v tom svém piplání a doufat, že mě tisíce hodin strávených ve fantazii budou uspokojovat pořád stejně. Život ve vysněném světě je totiž krásným únikem z reality, která zdaleka nemusí být tak přívětivá jako prostředí a postavy, které se mi rodí v hlavě.
Na co z reálného světa kolem sebe se teď nejvíc těšíte?
Na Vánoce! Strašně rád zdobím s dcerou byt. A stromeček… A taky se těším na plesy, na které jezdíme tančit s Terkou Pruckovou. StarDance mě rozpohybovala a já nadšeně trsám. Tak velké osvěžení svého těla a duše jsem nečekal, když jsem do soutěže vstupoval. A taky se těším na jaro, kdy začnu režírovat vou novou komedii v divadle Studio Dva. Práce s herci a smích publika do mě pumpují ohromné porce pozitivní energie.
Text: Markéta Bolfová
Foto: Lenka Hatašová
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
