V současnosti už neučím. Věnuji se psaní a besedám. Moje besedy jsou interaktivní, snažím se propojit své znalosti a zkušenosti pedagoga se svou tvorbou. Někdy jsem do škol pozvána na dílnu psaní, a to jsem za roky strávené ve školství celkem vděčná. Rychle poznám, co u dětí funguje a co ne.
Vzpomínáte ráda na studium, na své učitele? Máte v životě nějaký vzor?
Na školu vzpomínám celkem ráda. Snad jen nad jednou soudružkou učitelkou dnes povytahuji obočí, ale život mě naučil, že nemám soudit člověka, který žil v určité době, která ho natlačila do nějaké víry či nevíry, pravdy nebo lží.
Mým pedagogickým vzorem je Komenský. Myslím, že jeho „škola hrou“ je roky ověřená metoda. Mimochodem, do svých čtyř let jsem s rodiči žila ve Fulneku. Bydleli jsme blízko školy, ve které Komenský učil. Hrávala jsem si v místech, kudy určitě chodil. Svou lidskostí, nezlomností a nesmírnou pracovitostí je mi Komenský doopravdy milý.
Kdybyste se mohla vrátit v čase, do jakého období byste se ráda znovu podívala, popřípadě jestli byste ve svém životě něco změnila?
Vracet se do minulosti nemá cenu. Je důležité žít tak, abychom se za svou minulost nemuseli stydět. Žít v přítomnosti tak, abychom se nemuseli bát budoucnosti. Takhle jednoduché to je.
Nejen jako paní učitelka máte jistě přehled, jak jsou na tom naše děti s četbou... Jak byste zhodnotila dnešní mládež, čtou ještě, nebo je to s nimi opravdu tak zlé? Zajímají se o knihy?
Slýchávám stesky, že děti nečtou. Čtou, ale jinak, než četli jejich předci. Možná čtou ještě víc. Klikne jim na mobilu zpráva, a co nastane? Proces čtení. Knih k přečtení je moře, a ne každý plavec má odvahu se do něho ponořit. Dobře fungují čtenářské kluby, ve kterých se děti navzájem ve čtení podporují. Ale úplně nejlepší je, když s dětmi čtou rodiče, když daný příběh prožívají společně.
Povězte nám, je třeba nějaká beseda, na kterou ráda vzpomínáte a máte ji uloženou v srdci? Věřím, že každé setkání s dětmi je nejen pro vás inspirací a přínosem. Máte nějakou, na kterou se nedá zapomenout?
Každá beseda je jiná. Je rozdíl, jestli si hrajete s předškoláky, nebo pracujete s žáky pátých tříd. Mám-li besedu s knihou Smutno se musí vyšeptat, přistupuji k ní s velkou pokorou. Někdy se otevřou okna, která provětrají duši. Kniha pojednává o depresi, celá beseda je o emocích. Kdybych k dětem přistupovala jako všeználek a kazatel, děti by mě odmítly. Poslední dobou mě udivuje jejich vděk, že si s nimi nějaký dospělý povídá, naslouchá jim.
Která kniha je vašemu srdci nejbližší?
To je otázka, na kterou se těžko odpovídá. Vždy mám ráda tu, která vzniká. Musím ji mít ráda, jinak by se jí na světě nelíbilo.
Ale mám-li si vybrat, asi jsem celkem pyšná na Zachráněné Vánoce, protože tato kniha byla přeložena do japonštiny. A pak na knihy, které vyšly v edici Má to háček, která získala ocenění Zlatá stuha. Je to již zmíněná kniha Smutno se musí vyšeptat a Neříkej mi špeku.
Je nějaká kniha, kterou jste nedávno četla, která vám utkvěla v paměti?
Mám ráda knihy, ve které se odráží naše historie. Zaujala mě kniha Lucie Hlavinkové Svátek hada a chystám se přečíst povídky našich předních spisovatelů Sudety: Ztracený ráj.
Paní Lenko, povíte nám, jestli máte rozepsanou nějakou knihu a na co se u vás můžeme těšit?
Trochu si pohrávám s myšlenkou na volné pokračování knihy Floriánek z květinové louky. Spolupráce s Andreou Popprovou je prostě sen – jsme stejná krevní skupina. Můžete posoudit sami, na knižní trh se v říjnu chystá naše společná vánoční kniha Písnička pro Ježíška.
Co byste vzkázala našim milým čtenářům?
Šetřeme slovy. Je jich moc. Hlavně těch zlých. Člověk je jediný tvor, kterému bylo dáno slovo k užívání. Nezneužívejme ho ke zlým skutkům, jako jsou lži a pomluvy. Nemusí to dopadnout dobře.
Autor: Jitka Ježková
Foto: archiv Lenky Rožnovské
