Současný společenský systém je založený na dravosti, bezohlednosti, individualizmu, iluzi nekonečného ekonomického růstu. Přitahuje lidi arogantní, bezohledné, bezcitné – psychopaty. Ti se, s dravostí sobě vlastní, ujímají vedoucích pozic a systém potvrzují. Musíme stále víc vyrábět, prodávat, vlastnit, spotřebovávat… Až do úplného spotřebování zdrojů energie planety Země i energie vlastní, do sebezničení. Žádný strom neroste do nebe. Narazili jsme na limity růstu. „My bychom vzhůru k nebesům a jsme zde Zemí spjatí.“ Věřit v uzdravení samo o sobě nestačí. Na tom musíme pracovat. „Cesty mohou býti rozličné. Jenom vůli mějme všichni rovnou.“
Původně jste knihu Jak být zdravý v nemocné společnosti vůbec nechtěl napsat. Proč? A co vás nakonec přimělo k tomu, že jste se do psaní přece jen pustil?
Počátkem roku 2024 jsem nečekaně, a velmi rychle, přišel o soukromou praxi – Hnízdo zdraví (v knize tomu věnuji kapitolu). Byla to rána pod pás. Plánoval jsem, že se budu ještě pár let věnovat pacientům. „Když chceš Boha rozesmát, sděl mu své plány,“ řekl Woody Allen. Boha jsem rozesmál, mně do smíchu nebylo. Přestěhoval jsem se na chalupu v bývalých Sudetech, léčil se prací: sázel a kácel stromy, štípal dříví, postavil nový plot, pečoval o záhony, o včely... Na podzim se toho venku už moc dělat nedalo, sedět doma a topit v kamnech mi připadalo předčasně důchodové. Krátce před Vánocemi jsem si navíc zlomil několik žeber a jediné, co jsem zvládal, bylo psaní na počítači. Nabídka nakladatelství napsat Příběhy obyčejného uzdravení 2 pro mě byla jako záchranný kruh. Jinak bych se asi utopil (nebo upil).
Jaké příběhy kniha přináší, podle čeho jste je do knihy vybíral?
Dokud jsem pracoval, psalo se mi snadno. Příběh pacienta, který jsem prožil v ordinaci, jsem týž den sepsal. Bylo to bezprostřední, autentické. Se ztrátou Hnízda zdraví jsem o veškerou dokumentaci a zdroj

Kdo by si měl tuto knihu přečíst? Komu byste ji doporučil?
Před lety jsem se účastnil ankety časopisu o zdraví. Paní redaktorka položila klasickému lékaři, homeopatovi, terapeutovi tradiční čínské medicíny a mně – psychosomatikovi, otázku: „Jak byste přesvědčil pacienta, že právě Vaše pojetí medicíny je pro něj nejlepší. Proč by měl vyhledat právě Vás?“ Zatímco ostatní se předháněli v přednostech jejich způsobu, já jsem řekl: „Žádné zázraky neslibuji, žádné nedělám. Já vám jen vysvětlím, co děláte v životě špatně, co máte změnit, abyste se uzdravili. Pak už to bude na Vás.“ Psychosomatika je určená pro lidi, kteří jsou ochotni a schopni převzít zodpovědnost za svoje zdraví, za svůj život. Těm je určená i tato kniha. Ostatní ať se jí raději vyhnou.
Vaše pojetí psychosomatiky je založené na poznání, že každá nemoc je informace o tom, že člověk dělá ve svém životě nějakou chybu. Jak ji může odhalit, aby mohl pracovat na uzdravení?
Psychosomatika není nic nového, nic revolučního. Je to návrat k tradici, moudrosti a zkušenosti rodinných doktorů. Takový doktor znal rodiče, prarodiče, děti, věděl, jak to v té rodině chodí, měli k sobě důvěru. Když někdo z rodiny onemocněl, dokázal jeho potíže, i bez použití moderní techniky, zasadit do souvislostí pacientova života. Člověk stůně proto, že si nerozumí, nechápe varovné signály svého těla. Pochopení přitom není nijak složité. Jen je potřeba se zastavit a zamyslet se, co dělám blbě. Pokud člověk včas pochopí, změní svoje chování, tak se uzdraví. Bez doktorů, bez léků. Představte si ale, že by se lidé hromadně naučili nemocem rozumět a přestali s nimi bojovat. To nelze dopustit. Celý systém medicínsko-farmaceutického byznysu by se sesypal. Pro něj je ideálním pacientem člověk, který je pojištěný, na nic se neptá, pravidelně dochází na kontroly, poslušně bere léky. Není úplně zdravý, ale ani úplně mrtvý. Takový polomrtvý...
Kniha nese název Jak být zdravý v nemocné společnosti. Není potřeba nejdříve uzdravit společnost, abychom i my dokázali být zdraví?
Cukrovka, vysoký krevní tlak, žaludeční vředy, alergie, bolesti hlavy, úzkosti, deprese a mnoho dalších nemocí, které moderní medicína nazývá civilizační. Ordinuje na ně léky. (Ne)překvapivě: čím víc léků, tím víc nemocí. Civilizační nemoci totiž pramení z nemocné civilizace. A v nemocné společnosti nemohou žít zdraví občané. Abychom dokázali být zdraví, je potřeba nejdřív uzdravit společnost. To ale žádný politik neudělá. Nechce ztratit moc, usiluje o to, abychom byli ne-mocní, nesamostatní, vystrašení, poslušní, pasivní. Společnost je součtem jedinců, nedá se uzdravit shora, ale jedině změnou myšlení, chování a způsobu života každého z nás. Jednoduše tak, že se začneme chovat slušně k sobě, k bližním, k životnímu prostředí. Když budeme žít zdravě, budeme zdraví a uzdravíme společnost. Jako motto, které mluví za vše, jsem si vypůjčil název knihy přítele a spisovatele Honzy Tománka Začít u sebe. To ale lidé neradi slyší, stále vyhlížejí nějakého politika, lékaře, guru… který je spasí. Marně. Spasit se může jen každý sám.
Co byste vzkázal našim čtenářům? Máte něco naléhavého, na co jsem se nezeptala, a přece by to mělo zaznít?
Nenechte se ovládat strachem z nemocí, z virů. Nenechte se strhnout k nenávisti vůči komukoliv, k válce. Žijeme ve vesmíru. Žijme ve – smíru. Lidé, mám vás rád. Neblbněte!
Text: Kateřina Žídková
Foto: Archiv Jana Hnízdila
Foto banner: © Ivy E. Morwen Poláková