Ivane, řekni nám, kdy jsi začal psát? Jaký byl ten první impulz, že napíšeš knihu?
Psát pohádky jsem začal kolem padesátky. Poměrně v pozdním věku. Těžko říct, co byl první impulz, ale od malička jsem rád a hodně četl a čtu doteď, i pohádky. Byť času je méně… Fantazie mi nikdy nechyběla. A možná to bylo logické vyústění, myslím, že četba mě přivedla ke psaní. A možná také to, teď se na mě možná někdo bude mračit, že v té době se mi některé pohádky, například večerníčky, moc nelíbily. Byť připouštím, že dětem třeba ano. Pohádky přetechnizované, adrenalinové… Moje pohádky jsou bez mobilů, aut, raket ve vesmíru. Jsou o přírodě, o zvířátkách, ptácích, motýlech z naší domácí přírody. Mám-li být upřímný, mám jednu pohádku v knižní podobě z mnohem dřívější doby, ale tu zná jen velmi málo přátel.
Napsal jsi prozatím dvě knihy pro děti. Můžeme se dočkat dalšího pokračování pohádek o Kulíškovi a Třasořitkovi? Nebo překvapíš úplně novou knihou pro děti?
Ano, zatím jen dvě pohádkové knihy. Rád bych v nejbližší době vydal třetí pokračování příběhů o Kulíškovi a Třasořitkovi, ale nepředbíhejme. Zatím zůstávám u těchto dvou skřítků a jejich malé kamarádky ze vsi, Moniky. Inspiraci a nápady pořád ještě mám. Ale jednou dojdou a pak bych musel najít jiný námět, jiné prostředí. A nebo toto nějak výrazně oživit. Ale to není tak jednoduché.
Chystáš se psát pouze pro děti, nebo tě láká i jiný žánr?
Ano, rád bych zůstal především u pohádek a u dětí. Pohádky miluju a není hezčí pocit, když jako děda můžu svým vnoučatům číst svoje vlastní pohádky. Byť musím přiznat, že jsem několik prvních pokusů o jiný žánr už udělal. Ale ty pokusy zatím leží „v šuplíku“. Jestli někdy spatří světlo světa, to nevím, zatím o tom nepřemýšlím. To je velmi velmi vzdálené, nejprve s nimi musím být spokojen já.
Jaké knihy čteš ve volném čase? Je tu nějaký autor, který tě ovlivnil, nebo na kterého nedáš dopustit?
Čtu všechno, nemám jeden vyhraněný žánr. Hodně mě baví historické knihy. Ani nemám jednoho autora, nějaký výrazný vzor, který by mě ovlivnil. Rád bych četl víc, což se mi teď, když už několik let nepracuju, přece jen trochu daří…
Prozraď nám, jaká je tvá profese a čemu se věnuješ ve volném čase?
Jak říkám, už nepracuju, ale jinak jsem celoživotní ajťák, od 17 let, kdy jsem začal (tehdejší terminologií) výpočetní techniku a programování studovat na gymnáziu. Čili programátor, analytik, vývojář, posledních 27 let kariéry databázový administrátor v jedné z našich leteckých firem. Tedy nikterak „pohádkové“ prostředí. O to větším relaxem pro mě psaní pohádek bylo a je.
A ve volném čase? Dnes už priorita č. 1 jsou vnoučata. Krom četby hodně sport – kolo, lyže, pohorky, rakety a pálky všeho druhu, míče od toho nejmenšího po velké. Příroda, hory. Myslivost, kynologie, zahrada, včely. Možná jsem na něco zapomněl. Možná na manželku, s kterou jsme 42 let.
Pořádáš besedy s dětmi ve školkách i školách. Jak vnímáš naši nejmladší generaci dětí, mají zájem o knihy, nebo na tebe působí, že dávají už v ranném věku přednost mobilním telefonům či tabletům?
Ano, besedy a čtení s dětmi dělám ve školkách i školách a moc mě to baví. I když jezdím spíše na pozvání kamarádů, kolegů z práce, spolužáků učitelů, rodiny. Nebo na doporučení. Prostě pro radost. Snažím se svoje knížky propagovat. Myslím, že děti vesměs o čtení a knížky zájem mají, ale upřímně, mobily a tablety jsou silnou konkurencí. Bohužel... Je to s nimi jako s ohněm. Dobrý sluha, ale zlý pán. V tomto je to hodně o rodičích.
Co bys popřál či vzkázal našim čtenářům?
Co vzkázat čtenářům? Píšu sice pohádky zdánlivě pro děti, ale mými čtenáři jsou vlastně lidé všech věkových kategorií. Těm nejmenším, kteří ještě neodrostli první třídě, je čtou jejich rodiče a prarodiče. Tak snad aby jim všem pohádky (nejen moje) přinášely radost a potěšení a snad díky tomu, v dnešní době moderních technologií, děti i ve vyšším věku sáhnou po dobré knize.
Text: Jitka Ježková
Foto: archiv autora
