Strašidýlko Stráša je první dětská kniha Aleny Mornštajnové a moderátorka položila hned první otázku:
Co Vás vedlo k tomu, že jste se pustila do dětské literatury?
Alena Mornštajnová: Já jsem vždycky psala jen pro dospělé a poslední knížka, kterou jsem napsala, byla taková smutná. A já jsem si říkala, že bych taky měla napsat něco veselého, nad čím se pobavím. A protože já sama už mám velké děti, ale brzy se mi narodí vnoučátko, tak jsem se rozhodla, že napíšu první knížku pro děti. Napsala jsem ji veselou, kde nejsou vůbec žádní zlí lidé, kde jsou jen popletené postavy. Není tam žádné zlo a tím jsem chtěla vyrovnat to, když píšu zrovna něco smutného.
Myslíte si, že je důležité, aby se lidi v životě báli?
Ne, nemají se bát. A v mé knize se bát nebudete.
Tato kniha trošku přiblíží strašidýlka, ale nejsou tak hrozná...
Určitě jsou strašidla, která jsou strašidelná, ale to moje není. Tohle strašidlo je trošku lekavé
Dotaz na paní Miklínovou, ilustrátorku:
Vy nejste začínající ilustrátorka, máte za sebou pár krásných knížek. Musím ocenit knihu Kosprd a telecí. Kde sbíráte inspiraci, abyste nakreslila takovéto obrázky? Musíte si přečíst tu knížku a řeknete si pak, že to má nějak vypadat, nebo máte už nějaký plán v hlavě?
Vždycky si tu knížku musím přečíst, to je povinnost každého ilustrátora. Já se koukám všude kolem sebe a potom jsem překvapená, co všechno jsem viděla ten den, to se mi pak objevuje v kresbách. Například jedna naše sousedka nebyla moc hodná, tak jsem jí nakreslila jako mouchu masařku do jedné knížky Pavla Šruta. Ona to tedy neví, ale spousta lidí kolem to ví a mají z toho legraci.
Jedna věc, kvůli které by si děti měly knížku přečíst? Čím je knížka nová? Co se v ní děti dozvědí?
Alena Mornštajnová: Knížek pro děti je hodně. Chtějí děti naučit, poučit. Já jsem chtěla napsat takovou knížku, která nebude děti vůbec poučovat, která je nic nového nenaučí, při které se budou jenom bavit a smát. Nevím, jestli je to úplně nové, ale je to to, co jsem chtěla napsat.
Galina Miklínová:
Já musím říct, že když jsem tu knížku dostala k ilustraci, nevěděla jsem, kdo je autorem, což se někdy dělává. Nevím, jestli to byl záměr, ale líbilo se mi, že jsem nevěděla, jestli to psal kluk nebo holka. Nebyla tam žádná zbytečná slova a já jsem se strašně bavila a vůbec jsem nevěděla, kdo knihu napsal. Takže mě to začalo zajímat. A protože byla laskavá, tak jsem si říkala, že by to mohla být holka. A protože byla dobrodružná, tak jsem si zase říkala, že by to mohl být kluk. Myslím tedy, že je dobře napsaná.
Ukázka z knihy (čte Alena Mornštajnová)
Vysvobozování kočky Luisy
Stráša zaslechl váhavé kroky, pak se dveře pootevřely a vysoko nad Strášovou hlavou se objevil nos Ládina Houbelíka. Nos putoval zleva doprava a zase zpátky, jak Ládin pátral po nečekaném návštěvníkovi. Teprve když nikoho nevypátral, sklonil hlavu a překvapeně se podíval dolů. Stráša hubenému čahounovi sahal sotva ke kolenům.
"Dobrý den", pozdravil Stráša.
"Copak chceš?" zeptal se Ládin Houbelík, udělal krok vpřed a zavřel za sebou dveře. To asi aby Stráša nemohl proklouznout dovnitř.
Stráša si pomyslel, že Ládin moc slušně vychovaný není, když neumí ani pozdravit. Odkašlal si a spustil připravenou řeč.
