Ve své  práci  se  autor  pokouší  o novou  formulaci  důkazu  Boží  existence  na základě  empirického světa,  tedy  tzv.  důkazu  kosmologického,  a o řešení  některých  otázek,  které  s ním  souvisí.  Jedná  se  předně  o otázku  místa,  které  tento  důkaz  zaujímá  v lidském  životě,  a dále  o problémy  některých  jeho  filosofických  předpokladů. 
 Kosmologický  důkaz  není  sám  o sobě  nijak  nový:  objevuje  se  prvně  u Platóna,  v rozvinuté  podobě  u Aristotela  a po ně ve středověké  scholastice.  V novověku  mu  dal  vytříbenou  podobu  především  Leibniz.  Záhy  po něm  se  však  objevili  na scéně  evropského  myšlení  dva  myslitelé,  jejichž  jména  se  stala  přímo  symbolem  dodnes  trvajícího  zpochybnění  kosmologického  důkazu:  David  Hume  a Immanuel  Kant. 
 Teprve  v souvislosti  s moderním  rozvojem  analytické  filosofie  se  opět  vynořuje  jistý  zájem  o důkazy  Boží  existence,  které  by  si  mohly  nárokovat  objektivní  platnost –  vedle  apriorního  důkazu  ontologického  i o důkaz  aposteriorní,  kosmologický.  Jeho  tzv.  přírodovědnou  formulaci  dnes  reprezentuje  zejména  oxfordský  filosof  náboženství  Richard  Swinburn.  Vedle  toho  lze  však  tento  důkaz  i v rámci  metafyziky,  a právě  metafyzickou  důkazní  metodou  je  vedena  předkládaná  práce:  Pojmovou  analýzou  přirozeného
 jazyka  se  snaží  zjistit  nejobecnější  rysy  empirického  jsoucna. 
 Získané  poznatky  poté  vysvětluje  tím,  že  deduktivně  hledá  odpověď  na otázku  „proč?“.  Odpověď,  k níž  takto  metafyzika  dospívá,  by  proto  měla  být  v principu –  alespoň  podle  toho,  jak  si  tato  věda  sama  rozumí –  odpovědí  nikoli  pravděpodobnou,  nýbrž  jistou.