Publikace se zabývá satirou jako svébytným žánrem římské literatury. Vymezuje satiru v rámci diachronního vývoje žánru a zasazuje ji do kontextu, uvádí její zvláštnosti a specifické problémy, na něž se při jejím zkoumání opětovně naráží. Na základě analýzy a srovnání děl kanonických autorů římské satiry (Lucilia, Horatia, Persia a Iuvenala) určuje, jaké rysy má dílo mít, aby bylo možné označit ho za satiru. Zmiňuje také antické literární formy, které jsou dávány do souvislosti se satirou.