Judicializace politiky představuje jeden z nejdůležitějších fenoménů ústavního práva již několik dekád. V posledních letech však soudy zacházejí ještě dále a začínají judicializovat i samotné nastavení soudní soustavy a personální obsazení soudů. Přezkoumávají tak nejen individuální rozhodnutí o odvolávání soudců a soudních funkcionářů, ale rozhodují i o složení kárných senátů, o bytí a nebytí zvláštních soudů či generálních advokátů, o nastavení kritérií pro povyšování soudců a o tom, kdo a na základě jakých kritérií má vybírat soudce. Můžeme tedy hovořit o judicializaci justičnípolitiky. Předkládaná kniha se zabývá judicializací justiční politiky mezinárodními lidskoprávními soudy, a to na příkladu Evropského soudu pro lidská práva. Hlavním argumentem této knihy je, že Evropský soud pro lidská práva rozhoduje nejen o individuálních stížnostech, ale i o institucionálním nastavení vnitrostátních soudních systémů, čímž překračuje svůj původní mandát. Z analýzy relevantní judikatury vyplývá, že Evropský soud pro lidská práva postupně judicializoval v podstatě všechny aspekty justiční politiky, inicioval zásadní změny ve správě soudnictví a posílil vnitrostátní obecné soudy vůči jiným složkám moci. Tento vývoj však s sebou nese pro Evropský soud pro lidská práva značná rizika – ohrožuje jeho demokratickou legitimitu, umožňuje přijetí nevhodných institucionálních řešení nereflektujících lokální specifika, narušuje dělbu moci uvnitř smluvních stran Evropské úmluvy o lidských právech, eroduje hierarchické vazby ve vnitrostátních soudních soustavách a tím ohrožuje právní jistotu, a v některých zemích může vést i k zablokování řešení palčivých problémů v soudnictví. Přesto Evropský soud pro lidská práva v judicializaci justiční politiky pokračuje, neboť tím získává nové pravomoci a posiluje svou vlastní roli v evropském konstitucionalismu. Zatím mu to u smluvních stran prochází.